STALKER (DOKONČENO)

6. - KONEC

V květnu 2015 byla z našeho domu v Coloradu unesena Katelyn Lorraine Watson. I přes to že to dlouhou dobu vypadalo že máme od stalkera pokoj tak jsme za celou dobu nepovolili na naší obezřetnosti. Mysleli jsme ale už to skončilo a že od něj máme pokoj. Jak se ukázalo, tak nic nemohlo být dále od pravdy. Já, moje žena, policie a lidé od agentury, kteří nám nainstalovali alarm jsme se shodli, že ten kdo to udělal počkal až bude alarm vypnutej a pak vlezl dovnitř oknem. Zjištění toho mě zničilo, já vypnul alarm.

Nepřetržité pátrání po Kate trvalo 2 měsíce. Policie, dobrovolníci, zprávy. Detektivové dokonce jeli do Midwestu vyslechnout personál a zákazníky v jídelně U Daisy, ale nic se nedozvěděli. Moje žena mě za to obviňovala a začala se ke mě chovat odměřeně, už nechtěla spát ve stejné posteli a mluvila se mnou jen pokud to nebylo nezbytně nutné. Můj syn se k ní přidal. Nebyl jsem doma vítán. Neříkám to zrovna rád, ale v té době jsem byl až moc zničenej na to aby mě to zajímalo. Každý kousek svého myšlení jsem soustředil na najití své dcery Kate.

Po nějakým čase pátrání ustalo. A dokonce se začalo říkat že jsme naší dceři ubližovali a ona utekla. Stydím se za to, ale doslova jsem svůj smutek a bolest topil ve whiskey, klišé já vím. V době než přišel další dopis jsem se stal jen troskou a stínem muže kterým jsem kdysi byl.

Asi 4 měsíce po tom co byla Kate unesena jsem dostal dopis který byl adresovaný "Tatínkovi". Ve chvili, kdy jsem to uviděl jsem se rozbrečel. Ten objev mi odpověděl na otázku kterou jsem si pokládal celou dobu. Je moje dcera vůbec ještě naživu ? Rychle jsem rozdělal obálku a tak jak jsem předpokládal byl tam obrázek, na kterém bylo v rohu napsáno "Jsem doma"

Tenhle obrázek jsem ještě neviděl. Byla to krajina. Bylo tam spoustu stromů, které vypadali jako obrovské pole a uprostřed stála malá postavička mé dcery. Stalker se samozřejmě na obrázek domaloval taky. Stál vedle ní, držel jí za ruku a nakreslil kolem ních srdce. Zlost, čístá zlost mě v tu chvili posedla a já ten obrázek začal svírat v pěsti. Na boku obrázku pak bylo nakreslený ještě něco co vypadalo stodola na které bylo velké X a nad ní divně namalovaný mraky. Tohle nevypadalo jako její obrázky, ale namalovala to moje dcera tím jsem si byl jistý. Vidět to stajné straně jako stalekorův přídavek mě ujistilo že styl malování byl jiný ale byl namalovaný jednou a tou stejnou rukou.

Pak mě to trklo. Moje dcera se mi snažila říct kde je. A nebo spíš jsem si to myslel. Podíval jsem se na druhou stranu obrázku a zjistil že je tam ručně napsaný dopis.

Ahoj nový tatínku,
Doufám že víš že nejsem zlý, špatný člověk, mám prostě jen rád obrázky a chci všechny abych se na ně mohl pořád dívat. Chtěl jsem s ní být kamarád a teď se mnou může žít a pořád malovat. Slibuju že jí neublížím protože jsem dobrý kamarád a kdybych jí ublížil tak bych asi nebyl moc dobrý kamarád. Rádi bychom aby jsi nás navštívil, teda pokud náš najdeš. Neřeknu ti kde jsme protože to by jsi hned přijel a odvedl jí ode mě dřív než budeš mít čas vychladnout.
To co se ti snažím říct je že teď žije SE MNOU, ale můžeš jí navštívit. Ale musíš přijít sám. Jestli přivedeš někoho s sebou tak jí stáhnu zaživa z kůže.

Dopis byl zase nepodepsaný. Dřív než jsem zvážil svoje možnosti jsem se rozhodl. Policie mi doteď nijak nepomohla, takže jsem neměl v plánu jí zapojit a navíc jsem nebral jeho výhružky na lehkou váhu. Musel jsem to udělat sám. Vzal jsem zbraň, kterou jsme měli doma a šel do obchodu koupit víc nábojů.

Poté co jsem se vrátil a sbalil si věci, tak se mě žena, což mě překvapilo, zeptala co dělám. Rozhodl jsem se jí nic neříct, protože jsem neměl náladu odpovídat na tisíc otázek. Ale ona není pitomá a jsem si jistej že si později dala všechno dohromady. Dal jsem svému synovi pusu na čelo na rozloučenou a odjel tam kde to všechno začalo; do jídelny U Daisy.