Pohled Faith:
Asi jsem právě udělala největší chybu mého života. Předstírat vztah s nejlepším kamarádem? Proč jsem s tím souhlasila? Už asi vážně blázním. Po naší ‚dohodě‘ mě Hazza dovezl zpátky domů. Jen jsem se převlékla do pyžama a šla spát, byla jsem příšerně unavená a vyčerpaná z toho všeho. Harry mi zkráceně vysvětlil pravidla: Musím s ním chodit alespoň na většinu premiér, koncertů a ostatních událostí; ukázat ve společnosti se musíme každý týden nejméně dvakrát; i když mi nebude dobře, musím se usmívat a tvářit šťastně (jak bych se mohla mračit vedle Harryho?); a dál to znáte – objímání, „Miluju tě – já tebe víc“, pusy, držení se za ruce… Znovu se sama sebe ptám: Proč jsem s tím sakra souhlasila?! Druhý den ráno mě čekala snad nejhorší věc – setkání s managementem One Direction. Měli nám dovysvětlit pravidla, a já měla podepsat nějaké papíry. To by se to bez toho neobešlo? Vždyť mi to nedělá problém, a nechci být nějaká najatá hračka. Ale co, Harrymu to pomůže. Tedy doufejme.
Je ráno a já nervózně stojím před budovou managementu. Pokyny byly takové, že musíme jít každý sám, a Harry tam zajel až dovnitř autem, aby nikdo nevěděl, že tam jdeme oba (Directionerky jsou zvědavější než FBI). A tak tu stojím a čekám, až se někdo uráčí mi otevřít. Po dobrých deseti minutách od mého zazvonění se otevřely dveře a v nich stál statný muž, měl na sobě oblek a působil vážně – jak to jen říct – sebevědomě. Znechuceně jsem protočila očima a on si mě pozorně prohlédl. „Faith Donovan?“ zeptal se. „Nejspíš, a vy jste?“ napodobila jsem jeho tón mluvy a on se zasmál. „Gus Hemmings, člen managementu a váš ‚dohazovač‘. Pojď za mnou.“ A tak jsem šla. Každou minutu strávenou tady jsem víc a víc litovala, že jsem souhlasila. Součástí pravidel samozřejmě bylo, že nikdo, ani rodina, ani kluci z kapely, nesmí vědět, že je to všechno přetvářka. Došli jsme k modrým dveřím, které byly uzamčené snad na milion zámků. Gus ke dveřím přiložil čip a všechny zámky se odemkly. „Jdi.“ pobídl mě a já vstoupila do místnosti. Ve stejnou chvíli vešel jinými dveřmi Harry s Paulem – Paula všichni znáte. „Kdybys něco potřeboval, stačí zavolat. I když mě se jen tak nezbavíš.“ mrkl na Harryho Paul, a odešel. „Ahoj.“ otočil se ke mně Hazza a chtěl mě obejmout. „Moment!“ vyhrkl Gus. Oba jsme se na něj nechápavě zadívali. „Máme dost práce a navíc, smlouva ti ještě nezačala.“ ukázal na mě a já se rozesmála. „Jsme nejlepší kamarádi, vždycky se objímáme.“ pobaveně jsem vrtěla hlavou a objala jsem Harryho, ten se jenom ušklíbl a zvedl na Guse obočí. Ten jen mlčel a ukázal na gauč kousek od nás. „Sedněte si.“ Jako cvičené opičky jsme si oba naráz sedli. A upřímně? V tuhle chvíli se z nás opravdu cvičené opičky staly.
„Faith, je ti všechno jasné?“ zadíval se na mě Gus a já přikývla. „Takže zítra spolu jdete na oběd, Harry nezapomeň jí před domem políbit, ale opatrně, jako by to bylo poprvé – moment, ono to vlastně bude poprvé.“ zasmál se Gus a zatleskal si. Blázen. Poprvé, poprvé, poprvé. Ne, Gusi, nebude to poprvé. V duchu jsem vzpomínala, jak mi Harry před pár dny v autě vtiskl rychlou pusu, ale Guse jsem nechala v nevědomosti. Mohl by totiž mít větší nároky, a to jsem vážně nepotřebovala. „Všechno je nám jasné.“ promluvil Harry do dlouhého ticha a já jen souhlasně kývla. „Faith, tady máš smlouvu, dole to podepiš, podmínky jsem ti už řekl. Smlouva končí 3.dubna, to je za osm měsíců. Pak se rozejdete, ale k tomu vám řeknu víc později. Můžete jít.“ Ani jsme se nestihli rozloučit a už jsme šli pryč, každý jinými dveřmi. Co jsem to jen udělala…
Domů jsem jela autobusem. Máma na mě vystartovala hned u vchodových dveří. „Kdes byla?“ „S Harrym.“ odvětila jsem nepříjemným tónem a prošla jsem kolem ní, jako by byla vzduch. „To si ještě vyřídíme!“ volala na mě máma, ale to už jsem se zavírala do pokoje. Přihlásila jsem se na Facebook, a hned jsem tam měla dvě zprávy od Harryho. Otevřela jsem je a na tváři se mi rozlil úsměv.
Harryho pohled:
Když jsme domluvili všechno, co bylo potřeba, Faith jela nejspíš domů a já ještě nakoupit, moje lednička byla naprosto prázdná a Louis byl líný nakupovat. Měl jsem bydlet radši s Niallem, ten by šel pro jídlo i v trenkách, pokud by měl hlad (i když je pravda, že pak bych neměl vůbec co jíst). Ale Louise bych nevyměnil, je pro mě jako bráška a s nikým si nerozumím tak dobře. Omyl, s Faith si rozumím ještě víc. Ale Faith je holka. A ode dnešního dne MOJE holka. Falešná holka. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli nedělám chybu. Připadalo mi, že jí využívám. Ale je to moje nejlepší kamarádka a do ničeho jsem jí nenutil. Povzdechl jsem si. Sedím u kuchyňského stolu, na kterém mám položený notebook a píšu Faith. Na Facebooku jsem nebyl, ani nepamatuju, ale mám ho skrytý ostatním, takže tam mám jenom opravdové přátele a nikdo jiný mě najít nemůže. Naštěstí. Nedovedu si představit, ž bych se musel prokousávat miliony zpráv od Directionerek – jako na Twitteru. Mám je rád, ale trochu mě to unavuje.
Chvíli jsem přemýšlel, co Faith napíšu. První zpráva byla nakonec dost ubohá: „Ahoj Faith, jak si užíváš svůj první den ve vztahu s idolem všech holek?“ Nakonec jsem se rozhodl napsat další zprávu: „Dělám si srandu. Sejít se máme až zítra, ale máš večer čas? Vyzvednu tě.“ a čekal jsem na odpověď. A čekal, a čekal, a čekal, až jsem nakonec usnul. Vzbudil mě Louisův smích. „Ahoj Faith, jak si užíváš svůj první den ve vztahu s idolem všech holek?“ napodobil můj hlas a rozesmál se ještě víc. „Co to… LOUISI! Nečti si moje zprávy!“ vystartoval jsem na něj a on se pořád jen smál. „Ale notak brácho, hele, už ti odpověděla!“ vyplázl na mě jazyk a běžel s notebookem někam pryč. Po chvíli jsem to vzdal, on se stejně vrátí. Nemusel jsem čekat ani pět minut a Louis už byl zpátky, ani se nesmál. Mlčky mi vrátil notebook a chvíli si mě prohlížel. „Harry?“ zeptal se mě nakonec. „Hmm?“ nepřítomně jsem reagoval. „Ty chodíš s Faith? Proč jsi mi to neřekl? Vždyť ještě včera jsi o ní mluvil jako o nejlepší kamarádce…“ Ztuhl jsem v obličeji a nervózně jsem se snažil vymyslet nějakou odpověď. „No, víš, ehm… Včera z ní vypadlo, že mě miluje, a já to cítil stejně.“ vykoktal jsem ze sebe nakonec a Louis si mě nedůvěřivě prohlédl znovu. „Harry, odkdy máš potřebu mi lhát?“ zvedl obočí a já zabodl svůj pohled do země. „Hazz, řekni mi pravdu.“ vybídl mě Louis a já jen zavrtěl hlavou. „Fajn, jak chceš.“ odsekl a naštvaně zamířil do svého pokoje. „Počkej,“ zašeptal jsem a on se zastavil. Když se na mě otočil, poklepal jsem na místo vedle sebe a on si sedl. „Management.“ povzdechl jsem si. „Já to tušil.“ protočil očima Louis. „Neboj, ostatním to neřeknu.“ mrkl na mě a poplácal mě po rameni. „Ale dej si pozor, víš, že předstírat lásku se nevyplácí, dost ti to zamotá hlavu a nevíš, co je skutečné a co ne. Dej si pozor, abys té lži neuvěřil taky.“ poučil mě a já se na něj usmál. „Děkuju, Loui. Víš, management už mě do toho tlačí dlouho, a já nechtěl nikoho takhle využívat… Faith s tím souhlasila, vlastně to nebude tak velká změna.“ vysvětloval jsem a Louis nesouhlasně vrtěl hlavou. „Jen to nepodceňuj. Oklamávat lásku se nevyplácí.“ Kývl jsem, na znamení pochopení a pak už jsem si přečetl, co mi odepsala Faith. „Jde to dobře, nikdy jsem nebyla šťastnější (moc si o sobě nemysli)…Můžeš se stavit, v sedm čekám.“ Podíval jsem se na hodinky, bylo půl sedmé, nejvyšší čas vyrazit. Celou cestu autem se mi opakovala ta stejná slova. Oklamávat lásku se nevyplácí. Oklamávat lásku se nevyplácí. Oklamávat lásku se nevyplácí….
