Pohled Faith:
Harry mě vzal na večeři do jedné italské restaurace. Byli jsme tu už asi hodinu, ale utíkalo to jako voda. Jak by taky ne, s Harrym jsem hodně ráda trávila čas. Povídali jsme si, smáli jsme se, než mi zazvonil telefon. „Mami?“ zvedla jsem hovor, ale místo máminého hlasu jsem uslyšela nějakého muže. „Faith Donovan? Tady James Wess, jsem od policie.“ Vytřeštila jsem oči a rychle jsem se zeptala: „Co se stalo?!“ „Slečno, je mi to moc líto, ale… Vaše matka a sestra měly autonehodu. Váš otec není k nalezení, tak jsem musel zavolat vám. Kde právě jste?“ „Ehmm, na večeři s kamarádem… Jsou v pořádku? Kdy se to stalo? Kde jsou teď?!“ zahltila jsem policistu otázkami, a on chvíli mlčel. Pak jsem slyšela, jak se zhluboka nadechl a odpověděl. „Mrzí mě to. Záchranáři udělali vše, co mohli, ale nestačilo to. Bylo by možné, abyste se do půl hodiny dostavila na stanici?“ poslední větu, kterou vyslovil, jsem už skoro nevnímala. Zůstala jsem koukat do jednoho místa na zdi, a telefon mi vypadl z ruky.
Pohled Harryho:
Během večeře Faith někdo zavolal. Z tónu jejího hlasu a z jejích slov vyplynulo, že se stalo něco hrozného. Ale nevěděl jsem, co. Po chvíli Faith celá zbledla, upustila telefon a koukala pořád do jednoho místa. Nevěděl jsem, co je s ní… „Faith. Faith!“ zacloumal jsem s ní, ale ona mě nevnímala. Zvedl jsem její telefon ze země a došlo mi, že hovor ještě neskončil. Z telefonu se ozýval mužský hlas. „Slečno Donovan, co se stalo, jste v pořádku? Slečno, no tak!“ S roztřesenýma rukama jsem si přiložil mobil k uchu a ozval jsem se. „Haló? Tady Harry Styles, jsem kamarád Faith. Můžete mi říct, co se stalo?“ „Dobrý den, lituji, ale zatím mohu informovat jen příbuzné. Mohl byste slečnu dovézt na stanici na West Street?“ „Za dvacet minut tam budeme.“ odpověděl jsem, a zavěsil. „Faith?“ přišel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Pomalu zvedla svůj pohled ke mně. „Hazz, řekni, že to byl jenom špatný sen, řekni, že to není pravda…“ „Pššš, bude to v pořádku, uklidni se. Všechno bude dobrý.“ objal jsem ji a snažil se ji uklidnit. Po pár minutách jsem zaplatil večeři a odvedl jsem Faith do auta. Museli jsme přijet včas.
Na West Street jsme dojeli na minutu přesně. Pomohl jsem Faith z auta a podepřel jsem ji, když jsme kráčeli směrem ke vstupním dveřím. Pořád jsem neměl tušení, co se vlastně stalo, ale nehodlal jsem to z Faith páčit, pokud mi to nechtěla říct. Zazvonil jsem, otevřel nám sám pan Wess. „Dobrý den, děkuju, že jste hned přijeli. Pojďte za mnou.“ Následovali jsme ho do malé kanceláře, kde si od Faith i ode mě vzal občanku a pak někam odešel. Posadili jsme se na gauč v rohu místnosti. „Pojď sem.“ zašeptal jsem, když jsem viděl, jak Faith nepřítomně sedí na kraji gauče a myšlenkami je úplně jinde. Vděčně se pousmála a přisedla si ke mně. Sevřel jsem ji v náručí a ona mi plakala do trička. Když se trochu uklidnila, vysmrkala se a otřela si oči, otočila se na mě. „Máma a Hayley měly autonehodu. Nepřežila to ani jedna.“ Srdce se mi sevřelo a do očí se mi natlačily slzy. Nemohl jsem brečet. Ne teď. Ne před Faith. Musel jsem ji podržet. „Faith, je mi to líto.“ zašeptal jsem, i když jsem věděl, že tuhle frázi uslyší hodněkrát. Je to jen fráze, která nic nezmění. Pevně jsem ji objal a nechal ji se vybrečet. Potřebovala to.
Pohled Faith:
Harry se snažil mi pomoct. Vážně se moc snažil, ale to nic nezměnilo. Ztratila jsem je obě. Navždycky. Sedím doma u okna a koukám ven. Nedokážu to. Nezvládnu se s tím porvat, protože jak se srovnat se ztrátou někoho, s kým jste strávili každý den, patnáct let? Ještě k tomu takhle nečekaně. Jedna hloupá minuta mi zničila život. A jim ho vzala. Na policii nám ukázali záznam z nehody. Stalo se to rychle, mamka a Hay jely po dálnici směrem do města, když auto před nimi dostalo smyk a připletlo se jim do cesty. Auto se několikrát otočilo. Pak do nich vrazily další dvě auta. Jenže všichni ostatní to přežili. Jen ony dvě ne. Tátu to úplně položilo na kolena. Hned po příjezdu domů se zavřel do ložnice. Nemluvil ani se mnou. Ale já ho chápala, v tuhle chvíli jsem taky chtěla být sama. Harry nás odvezl domů a chvilku tu ještě byl, pak jsem ho poprosila, aby odjel.
Nevím, jak dlouho jsem seděla u okna, ale venku už se začínalo stmívat, takže muselo být něco kolem jedenácté večer. Někdo zaklepal na vchodové dveře a já se neochotně zvedla a šla jsem otevřít. „Matte…“ zmateně jsem koukala na osobu stojící přede mnou. „Promiň, myslel jsem, že otevře Hayley…Ehh…jsme domluvení na ten ohňostroj, za chvíli to začíná. Už je nachystaná?“ pousmál se a mě v očích zase začaly pálit slzy. „Matte, Hayley tu není…“ zlomil se mi hlas, nedokázala jsem o tom mluvit. „Faith, co se stalo?“ vyděšeně se ptal Matt a já jen zavrtěla hlavou. Nemohla jsem to vyslovit, kdybych to vyslovila, uvědomila bych si, že to je skutečné, že to není jen zlý sen. „Pojď dál.“ otevřela jsem dveře dokořán a Matt vstoupil. Nemůžu se tomu vyhýbat. Zaslouží si vědět, co se stalo.
Když jsem se po hodině konečně odhodlala tu skutečnost oznámit Mattovi, oba jsme brečeli a nedokázali jsme přestat. I přes to, jak moc jsem ho nenáviděla, po tom, co mi udělal, jsem byla vděčná, když mě objal. Šeptal mi ta samá slova, jako Harry. „Bude to dobrý…Všechno bude v pořádku…“ Ale nebude to dobrý. Nikdy to nepřebolí. Možná ani nechci, aby to přebolelo, nechci zapomenout na to, jak bolela ta ztráta. Chci si pamatovat, jak moc mi na nich záleželo. Je to hnusný, jak se vám během chvíle změní život. Z holky, co neměla jediný problém, je najednou holka, která má ve svém životě jen dva lidi – tátu a Harryho. A zrovna, když mi hlavou probleskla tahle myšlenka, zazvonil mi mobil. Pustila jsem Matta a přijala jsem hovor.
Harryho pohled:
Dovezl jsem Faith a jejího tátu domů, chvíli jsem tam zůstal, ale Faith mě pak poslala pryč. Chtěla být sama. Chápal jsem to, akorát jsem byl zoufalý, protože jsem nevěděl, jak jí mám pomoct.Věděl jsem, že na tom nic nezměním, ale záleželo mi na ní víc, než na komkoliv jiném. Nechtěl jsem, aby se trápila. Když jsem se kolem desáté dostal do postele, pořád jsem se převaloval ze strany na stranu. Nemohl jsem usnout. Po dvou hodinách převalování, které mi připadaly jako věčnost, jsem se rozhodl Faith zavolat. Bylo mi celkem jasné, že taky nespí. Hovor přijala téměř okamžitě. „Hazz?“ vzlykla a já zatnul pěst. Ničilo mě, slyšet jí takhle. Zhluboka jsem se nadechl. „Ahoj, jak ti je?“ „Já, no… Nevím…“ popotáhla. „Jsi sama, nebo už je s tebou táta?“ „Ne. Je tu Matt, nevěděl to a šel pro…Hayley. Už půjde domů, takže vlastně jsem sama.“ Při zmínce o Mattovi jsem cítil, jak mi tuhne krev v žilách vzteky. „Zvládneš to?“ zeptal jsem se potichu. „Nevím.“ zašeptala a povzdechla si. „Jedu za tebou.“ oznámil jsem jí. Louis už dávno spal, takže jsem ani nemusel nic vysvětlovat.
Po deseti minutách jsem dojel k domu Donovanů. Matt zrovna vycházel ze dveří. Přemohl jsem se a bratrsky jsem ho objal. „Drž se, Matte.“ Děkovně kývl hlavou a odešel. Faith stála mezi dveřmi a dívala se na mě. „Děkuju, žes přijel.“ zašeptala. Vešel jsem dovnitř a potichu jsme vyšli k ní do pokoje. Přesvědčil jsem jí, že se musí vyspat. Oba jsme se převlékli a Faith si lehla na postel. Lehl jsem si k ní, objal jsem jí a pomalu ji hladil ve vlasech. „Děkuju, Hazz. Byls tam se mnou a snažil ses mi pomoct. Držel jsi mě nad vodou. A děkuju, že tu se mnou teď jsi.“ řekla pořád ještě s náznaky pláče. „Prosímtě. Za to neděkuj. Jsem tu pro tebe vždycky, ať se děje, co se děje. A teď jdi spát.“ dal jsem jí pusu na tvář a přikryl jí dekou. Její pláč po chvíli ustal a ona usnula. Chvíli po ní jsem do říše snů zavítal i já.
Taaak..po dlouhé době konečně nová část (ano, čte vás málo, ale já ten příběh nedokážu přestat psát :D) Dostala jsem se k prvnímu velkému zlomu v tomto příběhu, další bude brzy :P Neee,vůbec jsem nebulela jak malá, když jsem to psala.... Aneb Pezz a její citovky...achjo :D doufámm že se líbí, čím víc votes a comments a reads, tím dřív nový díl :)))))) Miluju váááááááás čtenářky moje věrné! :D :) -Pezz
