*O měsíc později*
Pohled Harryho:
Od minulého měsíce se toho hodně změnilo. Rozhodně ale ne k lepšímu… Faith už jsen dva týdny neviděl, užírá se doma v depresích, a i když za ní každý den chodím a hodiny sedím u jejích dveří do pokoje, nepustí mě dovnitř. A já jí jenom musím poslouchat, jak brečí. Ubíjí mě to. I když jsem si jednu věc dlouho nedokázal přiznat, nedokážu to v sobě dál dusit. Zamiloval jsem se do ní. Zamiloval jsem se do jejího úsměvu, do zvuku jejího hlasu, do jejích očí, do toho, jaký zvláštní humor má, a do toho, jak se snaží být silná, i když je tak snadno zranitelná. Miluju jí. O to víc mě trápí to, že je nešťastná. Chtěl bych jí být oporou, ale nevím, co jiného mám udělat, když mě u sebe nechce. Jediný´, s kým komunikuje, je její táta. Na té grilovačce těsně po smrti její mamky a Hayley, se Faith dost skamarádila s Perrie – z holek jí asi sedla nejvíc. Jejím nejoblíbenějším členem se stal Niall. Než spadla do depresí, trávila s ním dost času, i když managementu to vadilo – měla přece být jen se mnou. Hrozně jsem žárlil. A čím víc jsem žárlil, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem nechal city, aby mě ovládly, a že změnit to už nedokážu.
„Dobrý den, pane Donovane.“ vstoupil jsem do domu, a když jsem chtěl jít za Faith, pan Donovan mě zastavil. „Harry, rád bych si s tebou promluvil. Můžeme jít na chvíli do kuchyně?“ „Jasně.“ souhlasil jsem. V kuchyni jsme se oba opřeli o linku, a já čekal, až začne mluvit. „Máš jí hodně rád, viď?“ zašeptal po chvilce mlčení. „Mám.“ ztěžka jsem polkl. „Nelíbí se mi jedna věc.“ zamračil se pan Donovan. Nechtěl jsem se ptát, tak jsem znovu čekal, jak bude pokračovat. „Nelíbí se mi, že mi vykáš. Známe se dlouho a jsi nejlepší přítel mé dcery. Odteď jsem pro tebe Mike.“ usmál se pan Donovan – tedy Mike a přátelsky mě poplácal po rameni. „Tak jo… Mike.“ zasmál jsem se, ale smích mi moc dlouho nevydržel. „Harry, ještě jedna věc.“ „Ano?“ „Chci, abys mi řekl pravdu. Jak moc ti záleží na Faith?“ „Hodně moc, udělal bych cokoliv, aby byla šťastná.“ chvilku bylo ticho. „Miluješ jí?“ ozvalo se po chvíli. „Já, promiň Mike, ale…“ „Pravdu, Harry.“ Věděl jsem, že s Faithiným tátou není radno si zahrávat, tak jsem opatrně přikývl. „Já to věděl!“ radostně zvolal Mike a usmál se. „Máš z toho radost?“ divil jsem se. „Harry, ty jsi to nejlepší, co Faith mohlo potkat, a nikomu jinému bych jí nesvěřil tak rád, jako tobě… Proto mám na tebe ještě prosbu.“ „Povídej.“ vybídl jsem ho. „Faith mi říkala, že za týden letíte do Ameriky kvůli novému klipu a že tam budete několik dní. Mohl bys, prosímtě, vzít Faith s sebou? Změna by jí prospěla, navíc tenhle dům jí všechno připomíná… Byl by to velký problém?“ ustaraně se mi zadíval do očí a já chvíli přemýšlel. Samozřejmě, že by to bylo skvělé, ale co management? Vyndal jsem telefon a vytočil číslo Guse. „Ahoj Gusi, chci se tě na něco zeptat…Ano, přijdu na poradu, ale tohle spěchá – můžu vzít Faith do Ameriky na to natáčení? … Ufff, to jsem si oddechl, děkuju. Čau.“ zavěsil jsem a s vítězoslavným úsměvem jsem se podíval na Mikea. „Domluveno. Letí s námi!“ „Děkuju, Harry. Za všechno. A teď utíkej, Faith už se konečně umoudřila a pustí tě k sobě.“ „Děláš si srandu? Proč jsi mi to neřekl dřív?!“ rozběhl jsem se nahoru po schodech a už jsem jenom slyšel, jak se Mike za mnou směje.
Zaklepal jsem na pokoj Faith, ale nic se neozývalo. Vzal jsem za kliku a vstoupil jsem dovnitř. Faith seděla na parapetu a dívala se ven z okna. V pokoji měla nepořádek, všude se válely použité kapesníky, špinavé nádobí a oblečení. U zdi naproti posteli jsem viděl rozbitou vázu a fotku Faith s Hayley. Opravdu jsem nevěděl, jak se teď mám chovat. Faith byla vždycky bezstarostná holka, ale najednou se z ní stala nešťastná holka v depresích. Přiznávám, že jsem se do jejích pocitů vžít nedokázal. A tak jsem prostě mlčel a pomalu šel k ní.
Pohled Faith:
Poslední dva týdny jsem doma. Nikoho, kromě táty, jsem k sobě nepustila. Harryho jsem u sebe strašně potřebovala, ale nedokázala jsem s ním být. Všechen ten soucit mi připomínal, co se stalo. Všechny ty pohledy, snahy mi pomoct – lezlo mi to na nervy. A za to jsem se nenáviděla. K lidem, co se mi snažili pomoct, jsem se chovala hrozně. Harry mi poslal pár esemesek, ve kterých se ptal, jak mi je. Vážně jsem mu chtěla odpovědět, jenže jsem neměla tušení co. Necítila jsem totiž vůbec nic. Jediné, co jsem cítila, bylo prázdno, které se s každou myšlenkou a s každou vzpomínkou prohlubovalo. Přesto byl jeden cit, který mě nutil nevzdávat se. A příčinou toho citu byl Hazza, i když jsem tomu chtěla zabránit. Proto jsem se rozhodla, že po dlouhých dvou týdnech užírání se doma v depresích, ho nechám jít za mnou.
Uslyšela jsem klepání na dveře, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe jedinou hlásku. Po chvíli se ozvalo klapnutí dveří. Podle chůze jsem poznala, že to je Harry. Chvíli se nic nedělo, pak jsem ucítila, že už je blízko, pomalu jsem se otočila a on mě rychle objal. „Chybělas mi.“ zašeptal. „I ty mně.“ přiznala jsem a ještě pevněji jsem se k němu přitiskla. „Nepřišel jsem z tebe páčit jak ti je, víš, že když budeš chtít, rád s tebou o tom budu mluvit. Mám pro tebe překvapení.“ usmál se mi do vlasů a já se odtáhla. „Harry, nesnáším překvapení.“ „Tohle se ti bude líbit.“ mrkl na mě a slavnostně si odkašlal. „Poletíš s námi do Ameriky!“ vykřikl a já na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. „Cože? To fakt? Přeskočilo ti?!“ vyjela jsem na něj. Zaskočeně si mě prohlížel. Do očí se mi hromadily slzy. Jindy bych tu nabídku přijala s otevřenou náručí, ale… „Nemůžu tu tátu nechat. Ne teď, Hazz.“ zakroutila jsem hlavou. Harry mě chytil za ruku a sedl si se mnou na kraj postele. „Táta chce, abys jela. Prospěje ti změna.“ pohladil mě po ruce a já jen sklopila hlavu. „Nemůžu.“ vzlykala jsem. „Teď ale nejde o Ameriku, viď, Faith?“ ztišil Hazza hlas a já se na něj s uslzenýma očima podívala a dál jsem mlčela. „Proč ta rozbitá váza…A ta fotka se ségrou…? Notak, Faith..“ zadíval se mi do očí, a mně se zase nahromadily slzy do očí. Nekontrolovatelně se mi hrnuly slzy po tvářích a já bezmocně vzlykala. Harry mě jen opatrně objal. „Faith, byl bych moc rád, kdybys letěla s námi. Kvůli tobě, kvůli tátovi, i kvůli mně. Dlouho jsme nikam nevyrazili a natáčení klipu by se ti mohlo líbit.“ Harry ještě chvíli vyprávěl o Americe, zatímco mně se hlavou honily jiné myšlenky. Když Hazza mluvil o nějakém karaoke baru v New Yorku, konečně ze mě vypadlo to, co jsem v sobě tak dlouho držela. „Nerozloučila jsem se s ní... Ztratila jsem jí, aniž bychom se usmířily. Odešla, a já na ní byla naštvaná. Ve chvíli, kdy umírala, Harry, chápeš to? Nenáviděla jsem jí mezitím, co bojovala o život! Harry…“ zlomil se mi hlas a znovu jsem se bezmocně rozplakala. „Podívej, Faith. Odešla bez rozloučení…Ztratilas jí a to mě mrzí, mrzí mě, že musíš takhle trpět. Ale netrp kvůli tvým vlastním výčitkám. Nikdy jsem nemluvil ošklivě o mrtvých. A Hayley byla fajn holka, o tom není pochyb. Jenže ty nejsi ta, co jí ublížila. Věřím, že už jsi jí odpustila, a kdyby se tohle nestalo, usmířily byste se. Hayley ti už teď nic vyčítat nemůže, tak si to nevyčítej ani ty. Hay by to tak nechtěla. Nebyla to tvoje chyba. Prostě se to stalo.“ pohledem těkal mezi mnou a Hayleyinou fotkou na stolku. „Víš, já vím, že jsi na dně a zoufalá a nevíš co dál. A i když to, co teď řeknu, nebude pěkný, je to pravda. Nechovej se, jako by tě pořád pozorovaly. Ani máma, ani Hayley. Umřely a to je všechno. Je to velká tragédie, Faith, ale nesnaž se udržet si je v životě vzpomínkami na to, co bys ráda změnila. Radši si je uchovej v srdci a nezapomeň, jak jsi je měla ráda. Protože tak je to správně. Na místě Hayley jsi mohla být ty, nebo táta. Mohl to být kdokoliv. Byla to nešťastná událost. Ale jsou pryč a my už to nezměníme. TY to nezměníš. Můžeš vzpomínat na to, jak jste byli šťastní, ale nesmíš přehlížet to štěstí, které tu je pořád. Prosím, Faith. Nedokážu tě vidět, jak se trápíš.“ zlomil se mu hlas a v očích se mu leskly slzy a zračila se mu v nich bezmoc. „Hazz, proč brečíš?“ zašeptala jsem. On se zadíval do země, pak zvedl oči ke mně a zašeptal: „Protože tě miluju.“
Dobrááá po dloooouhé době část, promiňteee :D Ale zdálo se mi, že to není ono a chtěla jsem úplně přestat psát, nakonec jsem ale změnila své rozhodnutí :DD Za každý vote a koment jsem moc ráda, tak prosím čtěte... Má cenu ještě psát? .... -Pezz
