Psychology (Larry) [POZASTAVENO]

Strach

Louis

Mám pocit, že už nemůžu. Každým dnem je to horší a horší. Cítím se strašně osaměle. Připadám si jako ošklivé káčátko, které nikdo nechce.
Pravda je, že si za to mohu sám. Mé city k němu jsou neopětovány, ale zato každou hodinou silnější.

Pohledem zabloudím ke svému mobilu a pohltí mě příšerná úzkost. Harry se měl vrátit už včera, ale nepřišel se na mě podívat ani tehdy, když mu moje mamka volala, že jsem si opět začal řezat zápěstí jako tenkrát než jsem potkal Harryho.
Několikrát jsem se mu pokoušel dovolat, on mi to však ani jednou za ty dva týdny nevzal. Poslal jsem mu několik zpráv, on si je možná ani nepřečetl.

Kdyby jen věděl... kdyby jen věděl, jak moc ho miluji. Za tu krátkou chvíli jsem se do něj zamiloval natolik, že mě vůbec nezajímá, že je o devět let starší než já nebo třeba to, že je to můj psycholog.
Nedokážu se ovládat. Všechna má sebekontrola je v háji. Myslím na něj ve dne v noci. A on si na mě určitě ani nevzpomene. Je rád, protože se nemusí starat o to ošklivé káče.

Zvednu se z postele, odsunu ji a ze schovávaných ponožek vytáhnu svoji ostrou kámošku - poslední ostrý předmět, který mamka nenašla.
Zasunu postel nazpět. Chvíli se rozhoduji, jestli to mám udělat. Mamka je v obýváku, takže musím být opatrný. Vím, že tím ubližuji i jí, ale já si nemůžu pomoct.

Sjedu podél stěny do zhrouceného sedu a pomalu přikládám žiletku ke svému zápěstí plnému rudých, hlubokých šrámů.
Když se dotýkám kůže, lehce ale hbitě přejedu. Zavírám oči. Tohle zopakuji ještě asi desetkrát. Potom, co uznám, že mám dost a měl bych přestat, oči otevřu.

Sakra ! Co jsem to provedl ?!?
Mé zápěstí je celé pokryto krví, roztrhal jsem si i staré rány.
Můj život je mi u prdele, ale když si představím mámu, jak bude zklamaná až to uvidí...

Rychle se zvednu a běžím do koupelny. Pokusím se to smýt rychleji než si toho všimne mamka. Ty hluboké řezy sice nezmizí, ale snad zmizí alespoň ta krev. 

Najednou uslyším prudké otevření dveří a následné vtrhnutí mamky do koupelny.
Já debil ! Nezamkl jsem dveře. Do hajzlu !!!

Ona však nic neříká a rovnou se hystericky rozvzlyká. Je mi to tak líto. Máma naposledy brečela na pohřbu mého dědečka. A teď jsem jí to utrpení způsobil já svou sobeckostí.

"Mami ? Mrzí mě to-"

"Lou, co to zase vyvádíš ?!?" zakřičí máma, která vypadá na odvezení.

"Copak ti chybí ? Co se to s tebou sakra děje ?!?"pokračuje. Já jen poraženě zakroutím hlavou.

"Tak víš co ? Já už toho mám dost!! Přivedu sem pana Stylese, i kdybych to měla udělat nasilím!!!"

"Ne!"vykřiknu. "Slibuji, že se o to už víckrát ani nepokusím."zkouším smlouvat, ale marně.

"Tohle říkají všichni, Louisi. Můžeš si vybrat, buď přijede pan Styles k nám, nebo tě zavezu k němu domů. V ordinaci má tento týden zavřeno, protože tam probíhají opravy."

Panebože!!! Ještě se nacpat k němu domů!! To už by mě opravdu nenáviděl.

"Nikam nejedu."oznámil jsem mamce.

"No, jak chceš. Za chvíli jsem nazpátek."řekla zahořkle. Zabouchla dveře a už jsem slyšel, jak startuje auto.

Umyl jsem si ještě jednou poškozené zápěstí a vydal se do své teploučké postele. Zachumlal jsem se do peřiny. Nechci vědět, co se bude dít, jestli sem dostane Harryho...

Harry

Zrovna jsem byl začtený do své nejoblíbenější četby, čímž byl Hamlet od Shakespeara, když mě vytrhlo zběsilé bušení na mé dveře. Zaklapl jsem knihu a šel otevřít.

"Paní Tomlinsonová ?!?"vydal jsem ze sebe překvapeně. První mě napadlo, že se jí Louis svěřil o našem polibku, protože vypadala dost naštvaně a vyděšeně. Ale její slova mě zasáhla daleko víc.

"Harry, potřebuji, aby jsi rychle přijel k nám a pomohl Louisovi. Zase si ublížil. Prosím. Mám o něj strašný strach! "prosila mě.

"Panebože"uteklo mi, když se mi vybavil náš poslední telefonát, ve kterém mě též prosila o návštěvu Louise kvůli tomu, že si ubližuje.
Jenže já se bál. Bál jsem se vidět Louise. Stačil jediný pohled na něj a já ztrácel veškeré zábrany.
Jsem takový vůl !!!

"Ano, samozřejmě. Mrzí mě to. Vezmu si své auto a můžeme vyrazit."

Paní Tomlinsonová jela napřed, ale já hned za ní.
Když jsme zaparkovali svá auta před jejich domem, tak jsem byl nepopsatelně nervózní. Nechtěl jsem vidět Louise tak zničeného..

Paní Tomlinsonová odemkla dveře a ukázala na dveře Louisova pokoje.

"Prosím, pomož mu, Harry. Vypadá naprosto zničeně."

"Slibuju, že se o to pokusím."řekl jsem a vydal se k Louimu.

Potichonku jsem vešel do jeho pokoje a zavřel za sebou dveře. Podíval jsem se na postel a to co jsem viděl, mě totálně vykolejilo.
Louisova tvář byla velice pobledlá, přestože spal byly vidět jeho obrovské kruhy pod očima.

Pomalu jsem se k němu nahnul a jemně ho pohladil dlaní na tváři. Zachvěla se mu víčka, trochu pohnul rukou a zamžoural na mě svými modrými kukadly.

"Harry ?"zašeptal jako by si myslel, že se mu jen zdám.

"Jsem tady."řekl jsem a věnoval mu mírný úsměv. Lou mi ho oplatil, posunul se o kousek doprava na své posteli a ukázal mi, že si mám přisednout. Neváhal jsem a posadil se přitahujíc si Louiho tělíčko na klín. Lou byl překvapený, ale za okamžik se spokojeně opřel o mou hruď.

"Co to vyvádíš ?"zašeptal jsem mu do vlasů, následně do nich vtiskl polibek.

"Proč jsi mi nebral telefon a neodpovídal na zprávy ?"ignoroval Lou mou otázku.

Co mu mám odpovědět ? Lhát mu nebo přiznat, co k němu cítím ? Ne, jen to ne. Nikdy se nesmí dozvědět, že k němu něco cítím.
Počkat ! Své city mu ale přeci ukazuji už jen tím, že si ho právě tisknu ke svému tělu a laskám ho ve vlasech...

Ahoj :)

Je tady po delší době nový díl.
Přizná Harry své city ?
Děkuji za podporu.
Hvězdička nebo komentář potěší :3 :)
Snad se líbí...