Psychology (Larry) [POZASTAVENO]

Bezpečí

Louis

Ležím v posteli a mé ruce si pohrávájí s Harryho řetízkem.
Bože. Dokáže mě dokonale oblbnout.
Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že bych mu odevzdal svou nevinnost. Byl by mým prvním. Jenže já se bojím. Vůbec nevím, jaké to je. Nikdy jsem si tam nestrčil ani prst. Stydím se to Harrymu říct. Jsem smířený s tím, že budu dole. V našem vztahu si to jinak nedokážu představit...

Tok mých myšlenek byl přerušen. Ztuhl jsem, jelikož jsem uslyšel hlasitý křik z ložnice rodičů. Okamžitě jsem se zvedl, utíkajíc na místo, které mi zničí veškeré iluze o šťastném rodinném životě.

Potichu jsem si stoupl za dveře, kašlal jsem na to, že to není slušné a zaposlouchal se.

,,Nenávidím tě! Jak jsi jen mohl ? A já ti jako kráva věřila! " rozvzlykala se máma.

,,Já... svedla mě. Nemohl jsem tomu zabránit."

,,Ještě to sveď na tu šlapku. Kreténe!"

,,Mrzí mě to. Už se to nikdy nestane." řekl táta kajícně. Mámě na tváři pohrával ironický úšklebek.

,,Ale já ti už nevěřím. Sbal si kufry a vypadni." řekla máma s klidem v hlase, což mě hrozně vyděsilo. Vtrhl jsem dovnitř.

,,Ne! To nemůžete. Jsme přece rodina!" zaječel jsem.

,,Nepleť se do toho, Louisi!" zařvala po mně matka.

Tohle na mě bylo opravdu moc.
Ale víte co ? Ať si naserou! Vyběhl jsem ven do černočerné tmy pouze v mikině, slzy zoufalosti smáčely mou tvář.
Z nebe se začaly vznášet malé bílé chomáčky, mě to však nezajímalo. Běžel jsem dál a dál. Kdybych řekl, že nevím kam, lhal bych. Já věděl přesně kam mířím. Nebo spíše za kým.

Běžel jsem už nejméně hodinu. Mé tváře hořely, v plících mi šramotilo a mé srdce bilo jako splašené. Autem se to nezdálo tak daleko...

Když jsem zvonil na dveře Harryho domu, měl jsem pocit, že chcípnu.
Harry neotvíral. Nedivil jsem se, vždyť mohlo být něco kolem jedenácté večer!

Začal jsem zoufale křičet.
,,Harry, otevři prosím!" potřeboval jsem ho. ,,Harry!"
Za chvíli mi přišel otevřít. Byl značně ospalý, měl na sobě jen boxerky a překvapeně na mě mžoural očima pod náporem světla.

,,Lou? Proboha." Vtáhl mě dovnitř. Pevně mě objal. Snažil jsem se uklidnit.
,,Musíš se převléct, nebo dostaneš pořádný zápal plic." Odtáhl se.

,,Běž do ložnice. Vysvleč se a dej si sprchu na zahřátí. Uvařím ti čaj a donesu nějaké čisté oblečení. Koupelna je vedle ložnice. Vždyť víš." Starostlivě se usmál.

Kývl jsem hlavou. Byl jsem mu vděčný za to, že se hned nevyptává, co se stalo. Raději se nejdříve postará, abych nebyl nemocný.

Vysvlékl jsem si všechno oblečení, nechal ho pohozené na zemi a nahý přeběhl do koupelny. Dal jsem si dlouhou horkou sprchu s vůní Harryho vanilkového sprcháče. Bylo to uvolňující.

Vylezl jsem ze sprchy, hledajíc své oblečení, jelikož tu nyní nebylo. Kde sakra je?
Vypískl jsem, když mě zazadu objaly dvě silné paže a natiskla se na mě jeho obnažená hruď.

,,Tady máš to oblečení, lásko." řekl Harry, podávajíc mi čistý svetr, šedé tepláky, teplé ponožky a boxerky.

,,Děkuji." pípl jsem.

Odstoupil jsem od něj a otočil se k němu zády. Já vím, sice už mě viděl nahého, ale já jsem hrozný stydlín.
Pokládal jsem ty věci na postel, když mi z ruky vypadly boxerky.
Sehnul jsem se pro ně tedy, neuvědomujíc si, že právě dávám Harrymu na obdiv svou nedotčenou dírku.