Psychology (Larry) [POZASTAVENO]

Little problem

Louis

Rychle jsem si natáhl boxerky a s neutrálním výrazem na tváři otevřel matce dveře. Hned, jak mě spatřila, přivřela oči do tenkých linek a nedůvěřivě si mě prohlížela. Bože. Měl jsem opravdu velkou ,,radost", že jsem nemohl přes noc zůstat s Harrym, a místo toho mě má matka v jedenáct hodin večer kontroluje, jako kdybych byl malé děcko.

,,Proč jsi tak červený?" vypadne z ní nakonec udiveně.
,,Nejsem červený, jen je mi horko," odpovím lehce podrážděně a jsem si jistý, že nyní má můj obličej odstín tmavší než řepa.

Mamka začne přecházet po pokoji, ruce má spojené za zády. Už jí opravdu chybí jen odznak a obušek. Sleduji ji s mírným úšklebkem na tváři, nenapadá mě nic, co by mohla najít.Přestává mě to její super pátrání bavit, tak se posadím na postel.

Za chvíli si ale všimnu, že se zastavila u malého modrého koše, který se nachází v rohu mého pokoje. Nic neříká, jen se do něj dívá a mně vrtá hlavou, co tam asi našla. Když už mám nutkání jít se podívat, tak po mně najednou zařve: ,,Tak tobě bylo horko, jo? No, to se ani nedivím, musel jsi asi vydat hodně energie, co?"

Na minutu se odmlčí, přímo mě probodává očima. Zatímco mě polije studený pot. Už je mi jasné, co tam našla.
,,Louisi? Šukal jsi v mém domě s nějakou lacinou děvkou?" zahřmí naštvaně.
,,N-ne!" zadrmolím. Ona mě bezeslova drapne za loket a táhne ke koši.

,,Ne? A co je potom tohle, mladý muži?" ukáže prstem do modré plastové krabičky. Ztěžka polknu. V koši leží to, co jsem nemile očekával - použitý kondom barvy okurky.
,,J-já..." zakoktám, ale zlomí se mi hlas. Tohle je konec.

Nevím, jakou si vymyslet výmluvu. Sklopím pohled k zemi, představuji si všechny ty hrozné scénáře našeho konce. Mamka ví, že ze mě nic nedostane, tak si jen povzdechne. U dveří se zastaví a řekne hlasem zmije: ,,Tohle ti tolerovat nebudu, chlapečku! Na to zapomeň!" prudce za sebou práskne dveřmi.

Zhroutím se na postel. Nemám ponětí, jestli matka tuší, že ta údajná ,,laciná děvka" je ve skutečnosti Harry. Podívám se z okna, chce se mi brečet. Párkrát zamrkám, abych ty slzy zahnal. Pak zavřu oči a upadnu do neklidného spánku plného strachu z budoucnosti.

Harry

Sedím na barové židli a snažím se do sebe dostat snídani. Celou noc jsem nemohl přestat myslet na Louise, takže nejsem vůbec vyspaný, ale je mi to jedno. Mám strach z toho, co se včera dělo u Tomlinsonových doma.
Jestli jeho matka něco zjistila, tak se můžu rozloučit nejen s kariérou, ale především s Louisem. Z toho pomyšlení se mi udělalo mdlo. Tohle bych opravdu nezvládl. Je pro mě všechno.

Natáhl jsem se pro mobil, abych mu zavolal, ale když jsem si uvědomil, že je šest hodin sobotního rána, tak jsem se rozhodl počkat. Zato mou pozornost upoutala zpráva, kterou jsem po odemknutí mobilu objevil. Psal mi můj bývalý a obsah jeho zprávy se mi ani trochu nelíbil.

Nick: Ahoj Harry! Jak se máš, prdelko? :3 Nezajdeme někam na oběd? Jinak doufám, že se ti daří v práci ;)

Doprdele! Frustrovaně jsem si přejel rukou po kořeni nosu. To snad není pravda. Vypadá to, že jsem teď ve velkém hajzlu. Ne, počkat, ono to tak nejen vypadá, ale ono to tak je.
Jde o to, že Nick mi zhruba před rokem hodně pomohl, když jsem udělal chybu, za kterou by mi mohli vzít titul psychologa.

Od té doby je přesvědčený, že za ním vždy přilezu jako čokl, bude-li něco potřebovat. No, vlastně ani tohle není daleko od pravdy.
Obvykle mě někam pozve, následně ojede na záchodcích a nějaký čas od něj mám zase pokoj. Ale teď je to jiné. Teď mám Louise. Dopiji ranní kávu a hbitě naťukám odpověď.

Harry: Čau. Kde se chceš sejít?

Nejsem si moc jistý tím, co chci udělat. Jenže stejně nemám na výběr. Jsem v pasti. Buď Louis, nebo můj krk. Mé rozhodnutí jsem tušil hned, jak jsem si tu zprávu přečetl. Je to však složitější, než se zdá... Vyrušil mě otravný zvuk oznamující příchozí zprávu.

Nick: Sejdeme se v 11:00 v té nové restauraci na náměstí. Budu se těšit ;)

No, super. Mám dojem, že dnešní den bude ještě zajímavý. Vstal jsem a šel si dát studenou sprchu. Na tohle se budu muset pořádně připravit.

Asi kolem půl jedenácté dopoledne vyjdu z domu. Jsem z toho setkání nervózní víc než kdykoliv dříve. Raději si povolím vrchní knoflíky u košile. Mám pocit, že se udusím.

Zrovna když procházím parkem, si vzpomenu na Louise. A taky na to, že jsem mu ještě nazavolal! Bleskurychle vyhrabu mobil z kapsy a už vytáčím Louisovo číslo.

,,Harry?"ozve se rozvážně z druhé strany.

,,Ahoj koťátko, moc se omlouvám, že jsem nezavolal dříve."

,,To je v pohodě," řekne Louis s nahodilou lhostejností, ale já vím, že mu to jedno není.

,,Mohli bychom si dneska někam vyrazit?"dodá rychle. Povzdechnu si.

,,Mrzí mě to, ale dneska už něco mám. Pracovní schůzku... Ale zítra si uděláme den jen pro sebe, slibuji."

,,Ok, v pohodě. Vůbec mi to nevadí. Zavolám kámošům a zajdeme do klubu,"řekne Louis drze a ledabyle. Vím, že to dělá naschvál a celkem mě to naštve, protože o něj mám strach.

,,Louisi... Možná by ses měl učit na zkoušky, nemyslíš?"snažím se ho udržet doma. Představa, že se po něm někdo plazí v klubu, je nesnesitelná.

,,Ne, právě naopak. Myslím si, že bych se dnes měl pořádně odreagovat!"řekne Louis radostným tónem. Tentokrát už nepochybuji o tom, že by to nemyslel vážně.

,,Sakra, Louisi!"procedím skrze zuby bezmocně.

,,Pa, brouku!"zaštěbetá Louis a típne hovor. Mám chuť s tím mobilem praštit o zem, ale ovládnu se. Fajn. Klid. Od místa, kde se mám sejít s Nickem mě dělí pouze pár metrů.

Zastavím se u dveří restaurace Carino's a urovnám si košili.
Když vstoupím dovnitř, tak mě ani nepřekvapí, že po mně už Nick pokukuje.

,,Ahoj prdelko!"pozdraví mě svůdně. Trochu se otřesu, protože jsem hodně nervózní.
,,Ahoj Nicku." Tohle nedopadne dobře.

,,Zdá se mi to, nebo jsi ještě víc zkrásněl?"zalichotí mi.
,,Ehm, nevím? Asi zdá?" Nick se usměje. ,,Ne, nezdá,"dodá a mrkne na mě.

Nick se mě ptá různě na práci, rodinu, peníze, klienty... Takhle tam prosedíme asi hodinu, mezitímco pojídáme pizzu s feferonkami. Když máme dojezeno a řekli jsme si všechny novinky z našich životů (teda skoro všechny), tak nastane ticho.

Vím, že si mě Nick prohlíží. Vím, na co myslí. Vím, co se stane za chvíli. Potí se mi ruce, možná se i třesu. Mám strach. Ale vím, že jsem se rozhodl správně. Nick se najednou ozve, naruší tím tok mých myšlenek:,,Harry, doprovodíš mě na záchod?" Chlípně se usměje a já už vím, že je to tady...

Ahooj! :)
Je tady nová část a já doufám, že se vám líbí. Možná jste si všimli, že má příběh novou obálku, za kterou vděčím úžasné LouihoChrissy_ :33 Ještě jednou moc děkuji <3
Psaní mě opět začalo hrozně bavit, takže děkuji samozřejmě i vám čtenářům <3