afterlife

afterlife part 1

Sněží.

Proč?

Otáčím hlavu na stranu. Hledím na šedý asfalt, pokrytý sněhovými vločkami.

Ležím? Proč?

„Alex!"

Volají mě? Proč? Já jsem tady.

Nebojte se, já jsem tady.

Stáčím hlavu zpátky. Nade mnou je ocelově šedé nebe, skoro stejně ošklivé a popraskané jako asfalt pode mnou.

Proč ležím?

„Alex!"

Mami?

Pořád sněží. Chci natáhnout ruku a vločky do ní chytit. Tak, jako jsem to dělala, když jsem byla malá. Nemůžu se ale pohnout. Jsem tak unavená...

Slyším je křičet. Volají moje jméno. Alex! Alex! Alex!

Pláčou.

Mami, tati, nebrečte. Jsem tady.

Nevidím je, sníh mi zakrývá výhled, ale natáhnu k nim ruku. Moc to nejde, ale snažím se.

Tady. Tady jsem.

Cítím je. Jsou blízko. Tak blízko...

Sníh pořád padá. Cítím jak se ve mně něco pohne.

„Alex!"

Jako by se ze mě uvolnilo něco těžkého.

„Alex!"

Jsem volná.

„Alex!"

Nebojte se. Už jdu. Jsem tady.

Rozeběhnu se. Jsem mokrá od sněhu, který na mě roztává. Vidím je. Támhle jsou. Na silnici.

Proč?

Mami! Tati!

Volám. Volám víc. Křičím.

Proč mě neslyšíte?

Klečí na silnici. Klesám na kolena k nim. Něco drží v rukách. Ne něco... někoho. Nevím, kdo to je. Všechno se rozmazává.

Mami, tati, nebrečte. Jsem tady.

Říkám to znova a znova, ale neslyší mě. Klečím přímo u nich. Proč mě neslyšíte? Křičím.

Znovu koukám na osobu, co drží v rukách. Má barevné vlasy. Tak moc barev... Jinak je ale oblečená jen v černém.

Proč?

Proč je mi tak povědomá? Určitě ji znám. Proč si nemůžu vzpomenout?

Dívám se mamce do tváře. „Alex." říká mezi vzlyky.

Alex.... Tak se přece jmenuju já. Mami, proč jí tak říkáš? Já jsem tady!

„Alex..."

Znovu na ní koukám. Ano... jsem to já. Ta dívka jsem já. Ležím a oni pláčou. Ale proč?

Koukni se pořádně... Slyším ten hlas všude kolem. Je v každé díře šedého asfaltu, je schovaný v každé vločce, je ho plné nebe. Je všude. Koukni.

A tak se koukám znovu. Na sebe. Na sebe, jak koukám do šedého nebe. Zvednu se. Proč jsem tady i tam?

Na druhý pohled už není nic tak, jak se mi zdálo. Sníh už není tak bílý. Vlastně to není ani sníh. Je to jenom popel. Šedý jako to nebe.

Na tričku mi žádný sníh neroztává. To je jenom krev.

Kolem se povalují kusy plechu, rozbité sklo a spousta, spousta krve. Je moje?

„Hej," cítím ruku na svém rameni. „tady už to pro tebe není."

Otočím se tváří k černovlasému klukovi. Bere mě za zápěstí a táhne mě pryč.

Já ale nechci jít. Ještě ně. Mami! Tati!

„Pojď," říká mi. „už je stejně konec."

Ne není. Já se musím vrátit.

„Počkej, musím jít zpátky." říkám mu, ale neposlouchá mě.

Křičím a buším do něj. Snažím se mu vytrhnout, ale drží mě pevně a vede mě pryč. Cítím na tvářích slzy. Pomalu mě opouští síla i smysly a nechávám se táhnout pryč od rodičů. Od sebe. Od svého života.

Proč?

Nakonec vlastně opravdu sněží. Ale jsem si jistá, že to, co na mě padalo na mostě byl popel.

Bude i ze mě jenom popel?