afterlife

afterlife part 5

Jedna z věcí, co mi jako mrtvole chybí, je spánek. Když člověk usnul nemusel na nic myslet, ale já spát nemůžu, takže jsem celou noc byla uvězněná s myšlenkama na to, co mi řekl Jake. Popravdě jsem o posmrtným životě měla jiný mínění. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by posmrtnej život mohl bejt tak moc komplikovanej. Myslela jsem, že je to prostě banda duchů a mrtvol, povalujících se na černejch pláních, která občas z nudy zajde vystrašit nějakou starou babču. Nakonec jsem to stejně všechno řekla Coreymu, protože jsem potřebovala slyšet, co si o tom myslí a taky protože mu asi prostě věřím. Nikoho jinýho nemám.

Jak slunce barví město do hezčích barev, Corey přemýšlí nad tím, co jsem mu řekla.

„Takže tohle ti řekl?" poškrábe se na hlavě.

„Hele Corey, prostě mi..."

„Má vlastně pravdu." přeruší mě. „Všechny ty jeho řeči o černý a bílý, prolínání našeho a jejich světa...." Promne si spánky a povzdychne si. „Abych pravdu řekl, nikdo pořádně neví, jak to tady funguje. Jo, máme svoje zákony, úřady a všechny možný vymoženosti, ale na rozdíl od těch nahoře, nemáme žádnou historii, nikdo neví, jak to kdysi u nás fungovalo, co se dělo, jak se posmrtně žilo, kdo seděl v nejvyšším křesle na ministerstvu, jestli vůbec nějaký ministerstvo bylo a co je nejhorší nikoho to ani moc nezajímá. Posmrtnej život je trochu víc bezstarostnej."

„Ale Jake říkal, že jenom protože jsme mrtví, ještě neznamená, že nám nic nemůže ublížit." namítám.

„A taky říkal, že beze mě nemáš nikam chodit."

„A taky říkal, že to říká nerad."

Corey se zasměje. Zas a znova se tomu divím.

Najednou zvážní. „Vyděsil tě?"

„Trochu," přiznám.

„Jake je dobrej kluk. Občas přehání, občas mě sere a nikdy mě neposlouchá, ale je dobrej v tom, co dělá."

Asi nevypadám moc přesvědčeně a tak ještě dodává: „Jsem si jistej, že tě nechtěl děsit. Varoval tě. Já jsem to neudělal. Ne protože by mi bylo jedno, co s tebou bude, ale..." sedá si na zem a chvíli si drží hlavu v dlaních. Pak se na mě podívá. „Nechtěl jsem tě děsit." Sednu si vedle něj.

„Vždycky to tu nebylo takový." hlesne. „Nevím kdy to začalo, ale zůstat v tomhle mrtvym stavu je den ode dne těžší. Zpousta z nás chce vzpomínky, na kterejch by se mohli živit a proto spousta „nováčků" nezůstává mrtvá dlouho. Dalo by se říct, že čím míň si pamatuješ, tím bezpečnější to pro tebe je. Dokonce to odráží i situaci u živých. Kvůli pokroku v medicíně a vědě a neochotě plodit potomky jejich populace stárne. U nás je to podobný. Spousta mrtvých se rozplyne hned v prvním dni, protože nás není tolik, abychom je všechny pohlídali. A od tisíce let starejch mrtvol nikdo nic nechce. Takže taky stárneme. V uvozovkách."

„A kdo za to může? Myslím, kdo chce ty vzpomínky?"

„Říkáme jim Zapomenutí. Duše, co se schválně vzdaly svých vzpomínek, aby mohly vysávat vzpomínky druhých. Proč to dělají? To nikdo neví. A nikdo to vědět nechce."

Přikyvuju. Po pravdě, vědomí, že je venku někdo, kdo se těší, až mi vysaje můj mrtvej mozek, mě trochu vyvádí z míry. Ale mám pocit, že po mých vzpomínkách by se asi pozvracel.

„Co vlastně obnáší ta tvoje práce?" vyptávám se.

„Já, Jake a spousta dalších mrtvol, co se rozhodly, dělat něco užitečnějšího než prosedět svojí věčnost na místě kde zdechly, patříme pod oddělení Ministerstva, který se jmenuje SFYC. Je to zkratka pro Safety for young corpses. Zní to strašně debilně, ale na druhou stranu alespoň někdo vynaložil to úsilí nás pojmenovat."