afterlife

afterlife part 12

 Všechno mě bolí. Nemám tušení, jak to je možný, protože jsem mrtvá, ale bolest je tady. Jako by mi někdo kopal do hrudníku a při tom mě trhal na kusy. Nutí mě to sedět skrčenou s rukama pevně kolem sebe. Bojím se, že kdybych sevření jenom trochu povolila, rozpadla bych se na kusy. Pak by mě už nic nemohlo dát dohromady.

Corey sedí na barové stoličce vedle mě a pije čaj. Je to tak moc anglický, že bych se bývala zasmála. Kdybych tak moc nebolela. Vím, že se snaží přijít na něco, čím by všechno zlepšil, ale já nemám ani sílu, abych mu řekla, že se nemusí namáhat. Je mi to líto.

Dneska je třicátého prvního října, skoro měsíc po mojí smrti. Docela jsem se na Halloween těšila, protože to vždycky byl můj oblíbený svátek a taky oslavovat ho jako mrtvola mi bůhví proč přišlo zajímavý. A navíc Halloween v Underworldu musí bejt úžasnej. Všechno se na dnešek připravuje už od včerejšího večera, kdy jsme dorazili. Kvůli přípravám je zavřeno až do dnešního odpoledne. Prostor zaplňují duchové, pavouci a pavučiny, dýně, kostlivci a svíčky. Ozývá se smích, zpěv, hlasitý hovor zaměstnanců a všechno je zalité v jemném světle lampionů.

Chtěli jsme ho oslavit spolu, ale teď je o jeden zelenej melír míň. Už to nebude stejný.

Naše zničená šestice do toho veselí vůbec nezapadá.

Jake se o něčem tiše dohaduje s Nickem, Corey popíjí čaj a Natasha leští už půl hodiny jednu skleničku. Kevin jenom tak sedí. Vím, že ho to zasáhlo nejvíc z nás všech. 

Nellie s náma byla jenom chvíli, ale získala si nás téměř hned. Kevin ji bral jako vlastní sestru...

Opřu se čelem o svoje kolena. Tak moc mě to mrzí.

K baru se přihrne Sonia. „Zapněte si televizi." řekne a hodí na bar ovladač. Cítím na sobě její pohled, ale neopětuju ho. Jake se natáhne po ovladači a namíří ho na televizi. Vzhlédnu. Na obrazovce se objeví černovlasá reportérka.

„-proto se Ministerstvo rozhodlo povolat Falangu z venkovních misí do Londýna. Byl nařízen zvláštní zákaz vycházení a tradiční halloweenské průvody se ruší. Prosíme, zůstaňte-" Jake vztekle vypne televizi. „Co po nás chtějí?" zeptá se rozčileně. „Nemaj žádný právo se tu roztahovat."

„Takže jsou ve městě?" zeptá se Corey.

„Zatím ne, ale Falanga je tady kvůli nim." odpoví Sonia. „Zapomenutí chtějí tohle město. Víc nikdo neví."

„Zapomenutí jsou tady už dlouho." konstatuje Jake. „To ty idioty nenapadlo poslat sem někoho dřív? Kdyby byla Falaga tady, nic z toho co se stalo včera se stát nemuselo!"

„Zapomentutí," zdůrazní Sonia a nakloní se k němu „v Londýně ještě nikdy pořádně nebyli. Ta jedna stovka, co tu pobíhala posledních pár let, neznamená nic." Sonia praští do stolu. Zatnu ruce v pěsti. „Ano, zabili spoustu mrtvol, ale to se blíží, vyhladí celý město. Nikdy jste nepřemýšleli, proč Ministerstvo zásadně nemluví o tom, co se děje ve zbytku Velký Británie?"

„Nekecej blbosti-" ušklíbne se Jake.

Sonia na něj zakřičí: „To protože Londýn je nejspíš poslední místo, kde ještě žijou normální mrtvoly!"

Corey se na svojí stoličce napřímí a já obejmu svoje kolena pevněji. Nelíbí se mi, kam se tohle ubírá. Chce se mi na tu modrovlasou blbku zakřičet, ať mlčí, že všechno jenom zhoršuje, ale od včerejšího řvaní, mám pocit, že budu ráda, když budu vůbec někdy ještě mluvit. Tak si jenom zkousnu ret.

„Chceš říct, že-?" Corey hlasitě polkne.

„Anglie je v háji. Pokud je někde místo, kde jim odlávají, Ministertvo s nima nemá kontakt. Máme hodně důvodů myslet si, že jsme poslední."

Nick si schová hlavu do dlaní. „Bože."

Sonia se podívá na velké hodiny, co visí nad barem a zkontroluje mobil. „Musim jít."

Nikdo jí neodpoví, což jediná věc, co mě za posledních dvacet hodin potěší.

Ale jednu věc tý holce přece musím nechat.

„Sonia měla pravdu." hlesnu

Všichni kromě Kevina se na mě otočí. Corey na mě vytřeští oči. „Cože?"

„Ohledně těch peněz." upřesním. „Měla pravdu."

Natasha se ke mně natáhne přes pult. „Alex-"

„Použiju je." řeknu. Roztřeseně si pustím kolena a položím ruce na pult. „Můžeme za ně koupit auto nebo byt-"

Kevin prudce vstane, až stolička odletí dozadu. „Nemyslíš, že je na trochu pozdě?" zavrčí a zvedne hlas .„Možná kdybys na to myslela dřív, Nellie by tu ještě byla!"

„Hele, nech toho kluku." uzemní ho Corey.

Kevin na mě ukáže prstem a rozejde se tím směrem. Corey vstane ze stoličky. Jeho ruka pevně svírá opěradlo za mnou.

„Ne, je to její vina!" zakřičí Kevin.

Jake ho chlácholivě vezme kolem ramen. „Kevine..."

„Pusť mě!" utrhne se na něj. „Jak tady můžete jen tak sedět?! Nellie za nic nemohla. Byla to jenom malá holka, která neměla štěstí. Nikdy nikomu nic neudělala a umřela dvakrát." Kevinovi se do očí nahrnou slzy a stékají mu po tvářích. Jenom matně si uvědomím, že brečím taky. Věděla jsem, že mi to bude dávat za vinu- sama jsem se z toho vinila.

„Kevine, promiň." hlesnu a roztřeseně slezu ze stoličky. Corey ke mně chytí za rameno, ale jeho ruku setřesu.

„Alex, neomlouvej se, není to-" řekne, ale já zavrtím hlavou. Nechápu, že mě takhle pořád brání. Byla to moje chyba, musí to vědět.

„Nechali jsme si udělat vlasy stejnou barvou!" vyrazí ze sebe Kevin zoufale a zatahá si za zelený pramen vlasů. „Patřila k nám a teď je pryč."

Mám stejný pocit, jako včera, cítím se jako bych se rozpadala na kusy. Bezmyšlenkovitě si ho přitáhnu do náručí a on se hystericky rozbrečí. „Promiň." zašeptám. „Je to moje chyba, strašně mě to mrzí, Kevine."

Klučina se přerývavě nadechne. „Já-já jsem ji m-měl rád." zahučí s tváří zabořenou v mým tričku.

„Já vím." popotáhnu a rukou mu přejíždím po zádech. „To my taky."

Kevin kolem mě ovine ruce. „Alex, promiň. Nechtěl jsem-" vzlyká. 

Bolí mě z toho na hrudi, chce se mi křičet, protože vím, že je to moje chyba, kdybych nechtěla mermomocí někam jít, nestalo by se to. A Kevin by teď tak moc nebrečel. Nikdo z nás by nebyl smutnej a mohli bysme slavit Halloween všichni společně. Chci se mu omlouvat dokud mě neopustí hlas, ale vím, že se tím nic nevyřeší.

Odtáhnu ho od sebe. „Byl to dobrej vtip." řeknu a skrz slzy se usměju. „Ten s tou lahví."

„Tys ho pochopila?"

Přikývnu a otřu si slzy.

„No tak." řekne Natasha a přeleze bar. „Pojďte sem." Oba nás sevře do velkého upířího objetí. „Bude to dobrý."

vasap hoes /joke ok/

je dost možný, že tohle bude poslední část ever, protože zítra vydávají bts novej klip a vzhledem k tomu, že jsem skoro umřela už po teaseru, nejsem si jistá, že to přežiju. 

pokud jo, tak stejně budu přidávat pomaleji, protože jsem začala psát něco jinýho a mám na to teď tu správnou náladu, takže to chci využít a napsat toho co nejvíc. ya know, priorities...

/pokud se mi to povede, tak prolog k nový story bude už dneska, you better get ready/

baiii

//also i feel like this chapter is too shitty but im just like... ok whatevzz yolo who cares. sorry//