afterlife

afterlife part 11 [2/2]

Tři běží za náma. Dva to berou v bočních uličkách vedle té, kde běžíme my. Zbytek je bůhví kde. Snažím se všímat si detailů, hledám cokoliv, co by nám nějak mohlo pomoct. Ale není tu nic. Jsme v dávno zapomenutejch maličkejch a smradlavejch uličkách ještě smradlavějšího Londýna. Není kam utýct, čím se bránit, v Londýně prostě není kam se schovat.

Corey zahne prudce doprava a hned ve vchodu do uličky se s někým srazí. Nellie mu vypadne z rukou a on ji málem zalehne. Ten někdo s kým se srazil pozpátku spadne na zem a zaskučí. Já se do toho všeho připletu tím, že zakopnu o Coreyho nohy a spadnu na něj. První co mě napadne je, že jsme se připletli do cesty Zapomenutýmu, ale když se na dotyčnýho kouknu vidím známou tvář. Je to Jake.

Rychle se zvednu a seberu Nellie ze země.

„Nellie jsi v pořádku?" vykřiknu a rychle si ji přitáhnu k sobě. Holčička se rozpláče.

„Jakeu?" zeptá se Corey, jako by nevěřil, že je to vážně on.

„Co tu děláš?" vydechnu.

„Pochůzku." řekne prostě. „Co vy?"

Do uličky se nahrnou tři kluci a já se rychle zvednu na nohy s Nellie v rukách.

„My tady utíkáme," řekne Corey.

„Jo aha." kývne mu Jake.

No a běžíme zase.

Po dalších pěti minutách je nám všem jasný, že už to takhle dál nepůjde. Musíme je nějak setřást.

Rychle zahnu doprava a doufám, že tam najdeme záchranu. Ale když zběžně ulici sjedu pohledem, chce se mi křičet. Je slepá, není kam jít. Rychle se otočím a tisknu Nellie víc k sobě. Corey a Jake si ochranitelsky stoupnou před nás.
Skupina sedmi zapomenutých zastoupí konec ulice. Je konec. I když vběhneme do některého z obchodů, naděje pro nás není. Jenom to budeme prodlužovat.
Bezmocně bloudím očima po okolí a hledám cokoliv, co by nám mohlo nějak pomoct. Zastavím se pohledem na Coreym. Nevypadá vyděšeně, ani trochu. Jake má trochu skloněnou hlavu a v obličeji výraz odhodlání. A taky totálního zhnusení.

Zhluboka se nadechnu. Nesmím se bát. Ti dva se taky nebojí, jsou připravený se rvát. Taky se nebudu bát, nebudu brečet, nebudu křičet. Nesmím se bát. Nesmím.
"Nemáte kam utéct." zavrčí jeden z nich. Sjedu ho pohledem a zastavím se na předmětu v jeho ruce. Na prázdno polknu, když mi dojde, že je to samá pálka na baseball, kterou Corey před pár dny zarazil do hlavy jednomu z nich. Ta samá, co s ním i vzápětí zmizela.
Jin se ušklíbne. "Nebylo jednoduchý ji dostat zpátky. Zaseklá byla pěkně, to ti řeknu." Jin to adresuje Coreymu. Bůhví proč mě to přinutí zavrčet.

Jake si pobaveně prokřupne všechny klouby. „Držte se vzadu, dámy. Tady to bude divoký."

Dělám, co Jake řekl. Nepřestávám koukat po okolí a hledám cokoliv, jakoukoliv únikovou cestu. Ulička je dlouhá asi padesát metrů, na jejím konci je vysoká zeď, nejspíš za ní stojí nějaký dům. Před zdí stojí kontejner, který přetéka odpadky. Nic, co by nám pomohlo.
Je tu otevřených pár malých obchůdků se zbytečnostma a potuluje se tu raz, dva, tři lidi. Starší paní se psem si prohlíží povadlé květiny v zaprášené výloze. Dva malí kluci se poflakují ve vchodu do krámku se starožitnostmi. I kdyby tam měli zbraně, nebude nám to k ničemu. Pokud k těm věcem nemám osobní vztah nemůžu se jich dotknout, to už vím.

Napadne mě, že některá z těch budov má možná průchod do budovy za ní, tím bychom se mohli dostat pryč, ale bylo by to moc riskantní. Kdyby tam průchod nebyl, byli bysme v hajzlu.
Jeden z malých kluků se zasměje něčemu, co řekl ten druhý a v tu chvíli se mi dojde něco šílenýho. Nejsou to lidi. Vidí nás, ti dva kluci koukají na nás a ta babča určitě celou dobu sleduje všechno v odrazu výlohy. Jsou to mrtvoly.
"Ten chlapeček mi zamával." zašeptá Nellie.
Je to ulička duchů, možná je to stejný místo jako Underworld. Živýma zapomenutý, opředený legendama a strašidelnýma historkama, obývaný duchama a mrtvolama, zapadaný stoletým prachem.
Přijde mi, že se zastavil čas. Corey a Jake si vyměňují zlostné pohledy se sedmi zapomenutými a moje myšlenky se stočí zpátky ke starožitnictví. Tam určitě bude něco čím se bránit. A pokud to tu vážně obývají duchové, možná že všechny ty věci budou taky z posmrtnýho světa. Pak by tu byla možnost, že už to nejsou otisky. Že už to nepatří živým. Že to patří nám.
Bez varování se rozběhnu směrem k obchůdku. Ve vchodu zakopnu o nohy jednoho z chlapců, což mě utvrdí v tom, že nejsou živí. Pustím Nellie na zem. "Nellie utíkej." poručím jí. "Někde se tady schovej a nechoď ven, ano?"
"Ale, já se budu sama bát." zavzlyká.