afterlife

afterlife part 3

Slunce zapadá za obzor a Londýn se pomalu noří do tmy. Poslední paprsky si pohrávají s mraky, mění je do červena a růžova.

Ráda si představuju, že ty mraky jsou pro paprsky moc důležitý a nechtějí je pustit. A pevně se jich drží, jak jen to jde.

Povzdechnu si. Cítím, jak se na mě Corey podívá. „Co?" ptá se.

„Ne nic." říkám a otáčím k němu hlavu. „Jenom mi právě došlo, proč se říká, že nevíš, co máš dokud to neztratíš." Nevím pořádně, proč to říkám, protože můj život byl děsnej. Teda já byla děsná.

„Alespoň víš, že jsi něco měla."

Cítím se provinile, protože je to pravda. On dávno zapomněl, jak žil. Já mám pořád něco na co se můžu upínat. Mám vzpomínky, i když nejsou zrovna šťastný. Pro Coreyho jsem tu nejspíš zbyla jenom já a to mu zrovna radost asi nedělá.

Chvíli mi trvá, než rozpoznám, co za výraz Corey udělal. Usmívá se. Nedokážu říct, jak dlouho jsem neviděla něčí úsměv a tak si nemůžu pomoct a taky roztáhnu rty do širokého úsměvu. Šťouchne mě do ramene a pak najednou zase zvážní. „Vím, že tě to bolí. Mě to taky nejspíš bolelo." Kouká se na poslední zbytky červánků nad obzorem a já sleduju jeho pohled. „A mrzí mě, že ti to moc neulehčuju."

„To je v pohodě." zamumlám a začnu si pohrávat s tkaničkami na mých teniskách. „Ty to taky nemáš lehký. Nemáš, k čemu se upnout. A jsi si dobře vědom toho, že tě už nic jinýho než tohle nečeká." Pousměju se, ale vím, že přesně tohle čeká i na mě. Pak si dám ruce za hlavu, opřu se o zeď a zavřu oči. „Moje bolest je asi lepší, než tohle, co?"

Ráno přichází rychleji, než čekám. Je typické Londýnské ráno, což odpovídá mojí náladě. Ploužím se hodiny v kruzích, jako stín, po střeše paneláku, která je pro mě teď domovem a nemůžu se rozhodnout, jestli chci křičet, nebo brečet a tak si nakonec prostě sedám na kraj domu a pozoruju obzor. Corey si čte, tak jako vždycky. Všímám si, že čte pořád jednu a tu samou knížku.

„Tak a mám toho tak akorát dost," říkám mu. Beru ho za ruku a táhnu ho směrem k budce se schody, vedoucími dolů.

„Hééj! Co to děláš, sakra?" vyjekne.

„Nemůžu se koukat, jak pořád čteš dokola jednu a tu samou hovadinu. Jdeme nakupovat." A nakupováním myslím pokud možno nepozorovaně brát věci z obchodních regálů. I když pořádně nevím jak to funguje. Zmizí určitá věc, když na ni sáhnu? Nebo když si Corey ponese tu svojí knížečku, neuvidí lidi náhodou vznášející se objekt? Radši se tím moc nezabývám.

Rozkopnu dveře a běžím dolů po schodech s ním v závěsu.

„Alex, zpomal kruci."

Vyběhneme na ulici, která se pomalu plní v odpolední špičce. Pouštím Coreyho ruku a pozoruju svět kolem sebe. Lidi. Živý lidi, kteří se možná právě vracejí ke svým rodinám. Přemítám kolik se jich domů už nikdy nevrátí.

Cítím, jak se mi po tvářích kutálejí slzy a sedám si do dřepu, protože se mi najednou začíná točit hlava. Corey si sedá vedle mě. „Proč brečím i když jsem mrtvá?" ptám se ho mezi vzlyky. „To je přece biologicky nemožný. Vždyť ani nemám tělo v pravým slova smyslu..." schovávám obličej do dlaní. Cítím, jak se mi stahuje neexistující žaludek a pomalu přestávám chápat, co se kolem mě děje. Slyším se jak něco říkám, možná se snažím uklidnit. Ale přijde mi to, jako bych to vnímala zvenčí. Jako tehdy na mostě, když jsem umřela.