afterlife

afterlife part 2

No, popel ze mě není.

Rodiče se kvůli tomu pohádali, protože mamka řekla, že ze mě nezbylo moc, co by se dalo dát do rakve a táta trval na tom, že jeho dcera prostě spálená nebude i kdyby z ní zbyly jenom oční bulvy. Nebo alespoň myslím, že to řekl takhle.

Vždycky jsem doufala, že budu mít lepší smrt. Že si lepší smrt zasloužím. Popravdě si ani moc neuvědomuju, co mě k tomuhle stavu zavedlo. Říkají, že jsem nabourala, ale proč to nikdo říct nedokáže. Ani já sama ne. Takže si asi nic lepšího opravdu nezasloužím.

No co... Teď už jsem mrtvá a nic na tom nezměním.

Ale jak dlouho vlastně...? Nechápejte to špatně, ale čas je vám k ničemu, když jste mrtví.

„Hej, hej Corey jak dlouho už to je?" šťouchnu mu ramene, aby se odtrhl od knížky. Je divná, čte se totiž odzadu.

Zakloní hlavu a zamračí se. Pak si vzdychne. „Alex, říkám ti to každej den."

„A já to každej den zapomenu, tak mi to koukej říct znova."

„7 dní." řekne a znovu se začte.

„A jak dlouho to ještě bude?"

„Arrrgh," zaklapne knížku a znovu se podívá nahoru. „To ti taky říkám každej posranej den. Já to nevím, jasný? Kdybys prošla Bránou, tak seš v klidu a já si v klidu můžu číst."

„Ale já neprošla..."

„Jo přesně tak. Nejspíš je ti souzeno tady zůstat protože si tak otravná."

„Hej!" okřiknu ho.

„A já byl nejspíš příšernej člověk, že mě trestají takhle."

„To není fér, Corey! Můžu snad za to, že jsem umřela?"

„Jo, kdo jinej by za to asi mohl?"

„Vim já?" rozhodím rukama. „Třeba Bůh nebo Satan."

Corey se ušklíbne. „Nebo karma, viď ty chytrá? Nic takovýho neexistuje."

„Jak to můžeš vědět?"

Vzdychne si. „Protože jsem mrtvej už pěknou řádku let."

„Jak dlouho?" vyzvídám.

„Nevím, Otravo. Nech mě číst." řekne a odstrčí mě dlaní.

Trošku si vzpomínám na náš první rozhovor. Corey mě dotáhl z mostu do nějaké divné obrovské místnosti, kde byla spousta lidí. Žadonili, aby mohli jít zpátky. Říkali, že to byla chyba. Já říkala Coreymu to samé, ale neposlouchal mě.

Možná nebyla.

Snažil se mi vysvětlit, co se stalo. Ale já jsem brečela tak moc, že jsem ho neposlouchala. Když se mi to další den snažil vysvětlit znova, byl dost naštvanej. Pochytila jsem jenom to, že jsem mrtvá a že mě čeká průchod Bránou. Říkal, že pokud projdu budu mít věčný klid, nebo co, a pokud neprojdu, tak se budu potulovat ve světě lidí, dokud nepřijdu na to, co mě tam drží. A pak to půjdu zkusit znova.

Nebyla jsem si jistá, že chci ten věčný klid, takže jsem byla ráda, když jsem Bránou neprošla. Coreyho to ale moc nepotěšilo. Prohodil pár slov s nějakou ženou v černém hábitu a pak mě zase odvedl pryč. Ukázal mi budovu na jejíž střeše tráví čas a pak mě poslal ať si dělám, co chci. Dvakrát mi zopakoval, že se mám do večera vrátit a pak zmizel.

Nevěděla jsem co mám dělat. Stála jsem ubrečená uprostřed ulice a město kolem sebe jsem nepoznávala.

Po čase se mi ale paměť jakoby vyjasnila. Poznala jsem, že stojím v ulicích Londýna. Navíc jenom pár set metrů od místa, kde bydlím.

A tak jsem se podvědomě vydala domů. Cestou jsem si vzpomínala na detaily Coreyho vysvětlování.

„Hele podívej," říkal mi. „Vím, že to bolí, ale city nebudeš mít dlouho. Jsi mrtvá. Nebude trvat dlouho a zapomeneš. Pokud projdeš Bránou bude to v pohodě. Pokud ne, tak se tu budeš bezcílně toulat, ale po pár měsících nebudeš znát svoje jméno ani nic jinýho z tvýho života a bude to pro tebe lehčí. Prostě nebudeš vědět kdo jsi. Zapomeneš. Anebo ti k tomu někdo dopomůže."

„Ale já nechci zapomenout!" křičela jsem na něj.

„Ale zapomeneš, tak se s tím smiř."

Pousměju se. Zatím mi spíš přijde, jako by se mi paměť víc a víc projasňovala. I když si nemůžu vzpomenout, jak jsem umřela.

Každopádně jsem se včera ke Coreymu nevrátila, jak jsem slíbila. Proč bych taky měla... Byla jsem doma a pozorovala rodiče, jak brečí a křičí na sebe. Snažila jsem se je uklidnit a říct jim, že jsem nikam neodešla, že tam jsem s nimi, ale nebyla to pravda. Byla jsem pryč. Byla jsem mrtvá. Odešla jsem.

Mamka pak napekla spoustu koblih. Nejspíš proto, že jsem je měla ráda. Pak s tátou brečeli a omlouvali se jeden druhému, zatímco koblihy stydly na okenním parapetu. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já se jimi začala cpát. Mamka je udělala pro mě, ví že tu jsem. Sním je. Sním je všechny.

Pak jsem ucítila Coreyho ruku na rameni. „Nech toho, bude ti akorát špatně." koukal přímo před sebe a já si všimla, že to dělá vždycky, když se na mě snaží být milej. „A navíc budou vyvádět, až zjistí, že mizí." Sebral mi nakousanou koblihu z ruky a vrátil jí zpátky.

Blbče, říkala jsem si, tohohle si určitě nevšimnou.

Nahlas jsem mu to ale neřekla. Schoulila jsem se mu do náručí a brečela jsem.

Teď když o tom zpětně přemýšlím, se mi moc věcí nevybavuje. Myslím od doby, co jsem umřela. Za to se mi vybavuje až moc věcí z mýho života. Věci, co jsem dělala, slova, který jsem říkala, spousty peněz za drahý oblečení a barvy na vlasy, moje kamarádka Amy a hádky s rodičema.

Je tu ale hodně času, od mý smrti, kterej nemůžu ničím zaplnit.

„Hej Corey." říkám mu.

„Co je?" nezní vůbec naštvaně, jak jsem čekala.

„Vím, že si spoustu věcí z těch sedmi dnů nepamatuju," říkám a žmoulám si cíp trička. „Ale občas mi přijde, jako bych ani neměla co si pamatovat, víš co myslím?"

Corey přikývne.

„Většinou tu jenom sedíš a koukáš do dálky."

Instinktivně se tam opravdu zadívám. „Nemám tušení, co se ti honí hlavou, ale je to jako bys tu ani nebyla. Jako bys nebyla vůbec nikde."

Corey se zasměje a je to poprvé, co ho slyším vydat jiný zvuk, než to jeho podrážděné vzdychání.

„Ale já do toho nemám co mluvit. Každý musíme to nekonečno trávit jinak."

A tak ho trávíme spolu. On si čte a já se mu občas dívám přes rameno a snažím se přijít na to, co vidí na komiksu, který vůbec nedává smysl. On mi pokaždé znova vysvětluje, že to dává smysl, jenom se to musí číst obráceně. A já mu pokaždé říkám, že je to blbost.

A tak se oba vždycky nějak spolu dostaneme přes těch čtyřiadvacet otravných hodin. On protože mě má na starosti, než se s „životem" mrtvoly sžiju a já protože nemám moc na výběr.