afterlife

afterlife part 8

Je zhruba poledne, když konečně vypadneme z Ministerstva.

Ptám se Coreyho co mu řekli, ale neodpovídá mi, jenom se usmívá. To mi stačí. Takhle vím, že je to dobrý.

„Ty ani nechceš vědět, co se dělo?" zeptá se mě a zasměje se.

„Děláš si srandu?" strčím do něj. „Teď jsem se ptala."

Corey udělá pár kroků napřed a otočí se, takže jde pozpátku a čelem ke mně. Lidi kolem nás se nám zase vyhýbají, ale neustále nás obklopují. Všimnu si, že takhle venku je mnohem těžší rozeznat mrtvolu od živoly. (Myslím, že by se z toho měl udělat oficiální název pro živý lidi. Živoly.)

„Kam zmizeli Kevin a Jake?" ptám se.

„Do práce. Nechceš se jít někam projít?" zeptá se mě a s úsměvem si prohrábne hustý, černý vlasy. Corey vlastně taky vypadá trochu jako upír. Ale o dost míň, než Natasha. Rozhodně nemá dva metry a stejně tak vysoký čelo. Corey má vlastně celkem hezký čelo...

„Projít? Mám se procházet s mrtvolou, která právě málem umřela podruhý?" rejpnu si do něj.

„Vždyť to nebylo zas tak hrozný." namítne a zazubí se na mě.

„Vždyť ses bál jak malý děcko." šťouchnu mu do hrudníku prstem. Rychle se koukne za sebe, aby se ujistil, že do ničeho nenarazí a pak mě šťouchne do břicha.

„Jo. Bál jsem se." Vrazí si ruce do kapes a slunce mu září ve vlasech, když pozpátku přechází Westminster bridge. „Ale je to v pohodě. Všechno je super!"

„Co tě tam tak rozveselilo?" ptám se pobaveně. Přes most se přežene poryv větru o foukne mi vlasy do očí. Překvapuje mě, že vlasy mám pořád stejný. Pořád barevný jak duha.

„Všechno." zastaví se. Usmívá se od ucha k uchu a je to poprvý, co ho vidím se takhle smát. Takhle upřímně.

Zastavím se naproti němu. „Tak co to je?"

„Všechno, Alex. Úplně všechno!" Chytí mě do náruče a přitáhne si mě k sobě. Zaboří mi hlavu do vlasů a směje se u toho jako šílenec a já nemůžu jinak než se smát s ním. „Myslel jsem, že umřu podruhý." řekne a odtáhne se ode mě na dýlku jeho paží, kterejma mě drží za ramena. „Ale neumřel jsem. A neumřu. A s tebou je taky všechno v pohodě. Sice už jsi teď oficálně Osamostatněná duše, takže bych tě měl nechat jít, ale nemůžou mi zakázat se s tebou vídat. Ale hlavně do žádný zasraný Falagy nepůjdu!" vykřikne a pořád se směje.

Sleduju ho v úžasu, protože takhle ho vůbec neznám. Od prvního dne byl spíš zamlklej, zamyšlenej a měl výraz prvotřídního sériovýho vraha, ale teď vypadá hrozně šťastně.

„Seru na celý zkurvený Ministerstvo!" zakřičí přes půlku Londýna a já se tomu hrozně směju. Oba se smějeme. Jsme jak šílený.

Poprvý za můj posmrtnej život jsem opravdu nefalšovaně šťastná, že jsem umřela. A kašlu na všechny výčitky a moje dřívější já, který mě teď pořád pronásleduje. Kašlu na všechno. Corey je šťastnej. Tím pádem jsem já taky šťastná.

Amy by řekla, že jsme se hledali, až jsme se našli. Zase jí jednou musím dát za pravdu.

„Kam to vůbec jdeme?" ptám se Coreyho, když jen tak bezcílně chodíme dvě hodiny po Londýně.

„Ani nevím."

Chvíli mlčíme.

„Corey?"