afterlife

afterlife part 11 [1/2]

„Když já se nudím!" nafoukne tvářičky Nellie. Ručky má založené pod bradou a zelený pramínek vlasů jí padá do očí. Uraženě ho odfoukne.

„Tak se nějak zabav." zamumlá Corey. Sedí na okraji střechy zády k nám a už tři hodiny v kuse pozoruje město pod náma. Vím, že vyhlíží Zapomenutý a děsí mě to.

„Ale tady není, co dělat. I ten stan nám uletěl." postěžuje si Nellie.

To je pravda, už když jsme se vraceli z Underworldu foukal hroznej vítr. Corey stan asi špatně přivázal a chvilku po tom, co jsme vylezli na střechu, nám prostě ulítl. Bylo by to vtipný, kdyby v něm nebyli všechny Nellieny hračičky a ona se teď příšerně nenudila.

„Tak se půjdeme projít, co ty na to?" navrhnu jí.

„A půjdeme kolem řeky?" zeptá se mě s nadějí v očích.

„Jasně, když chceš."

Corey se na nás prudce otočí a vítr mu foukne nazelenalou ofinu do očí. „Zapomeň, nikam nejdeme." Jeho tón je stejně studenej jako dnešní počasí a v očích jako by se mu odráželo ošklivě šedivý nebe. Připomene mi to den, kdy jsem umřela. Bylo úplně stejně ošklivo, až na to, že v ten i sněžilo.

Je to zajímavý, byl teprve začátek října a sněžilo...

„Corey no tak. Nebuď paranoidní..." začnu chlácholivě. Popravdě mě to tady už taky moc nebaví.

„Já nebudu riskovat, že na ně někde narazíme, jasný!?" zakřičí na mě.

„Fajn," naštvu se. „Tak s náma nechoď, když se tak bojíš." Zvednu se ze země a pomůžu na nohy i Nellie.

„Alex..."

„Ne nech toho. Jak jsi to nedávno říkal? Že jsem osamostatněná duše?" vyštěknu.

Přijde mi, že Corey zbledne.

„Nemůžeš mi pořád říkat, co mám a nemám dělat, Corey." pokračuju. „Držela jsem se tě, protože jsem se bála. Nevím jestli jsi pak měl pocit, že mě můžeš kontrolovat nebo co, ale to je pryč, jasný? Nellie se nudí, já se nudím, jdem se projít. Kašlu na ty parchanty. Máte Falangu ne? Nebo je teď oslabená tím, že jsi tam nešel? Možná by sis to měl rozmyslet. Srabe."

Hned jak to dořeknu, už toho lituju a tak se co nejrychleji rozejdu ke schodům, aby si toho nevšiml. Nellie mě zamlkle a pomalu následuje.

„Nellie pojď." pobídnu jí. Holčička se zastaví a popotáhne si za zelený pramínek vlasů.

„Teta Natasha říkala, že ta zelená je důkaz toho, že držíme spolu." vzlykne Nellie. „A strejda Corey ji má ve vlasech taky." ukáže na něj. „Nemůžeme odejít bez něj, to by nebylo správný."

Roztřeseně vydechnu. Zatraceně, ta malá ví jak na to. Kleknu si k ní a prstem jí otřu slzu. „Tak dobře, půjdeme všichni. Neplakej už, ano?"

Strčím si ruce do kapsy. „Promiň." zamumlám.

„V pohodě." Corey nakopne kamínek, co leží na chodníku a zasměje se.

„Co?" zeptám se zmateně.

„No, nečekal jsem, že na mě takhle vyjedeš."

Povzdechnu si. „Bylo to potřeba."

Corey se zasměje a zandá ruce do kapes. Strčím do něj. „Víš, chtěla bych se tě na něco zeptat."

„Hmmm. Na co?"