Nedostupné Zboží

Six*

Sakraa, 7:30!!! Po spatření času na mém telefonu vyšlo z mých úst několik nadávek, při nich jsem se už rychle zvedala z postele a házela si všechno potřebné do mého batohu. Zanedlouho jsem byla oblečena, takže jsem běžela spáchat ranní hygienu, abych mohla vyrazit z domu a stihnout ještě školu. Když už jsem byla nachystaná, popadla jsem svůj batoh a běžela po dřevěných schodech až dolů, ani jsem se neobtěžovala chystáním si jídla, prostě jsem šla do předsíně, obula si své černé boty a vyrazila z domu. Do školy jsem to měla cca 15 minut, když jsem si pohnula, tak i 10, takže mám ještě nějakou šanci, že stihnu být ve škole včas. Nechtěla jsem přijít pozdě a taky jsem nechtěla, "Pozooor", škubla se mnou nějaká ruka a já jen oklepaně podlehla náporu a nechala se člověkem, který mě škubl silně za mou ruku, zatáhnout. "Jsi v pořádku?" Ten hlas byl hned druhá věc, co jsem dokázala vnímat a hned první byla ta mohutná potetovaná ruka, kterou zdobilo na zápěstí neobvyklé tetování. Uchvátilo mě to. Zkoumala jsem tu ruku, tedy spíš to tetování, a přemýšlela nad jeho významem, který bych opravdu ráda věděla. Na zápěstí měl vytetovanou ženu. Krásnou ženu, která měla vlasy spletené v jednom copu. Přemýšlela jsem nad tím významem, který mi vrtal hlavou, chtěla jsem to vědět. Milovala jsem tetování, sama jsem jedno vlastnila, které bylo ale všem skryté. Byla to moje vzpomínka na nejkrásnějšího člověka, který mi kdy mohl vstoupit do života. Tím smyslem "nejkrásnějšího člověka" jsem nemyslela krásného vzhledem, ale duší. Měl kouzelnou duši, byl jako anděl. Z přemýšlení mě vyrušil hlas, který mi byl až moc dobře známý. "Sofii, no tak, honem, prosím řekni mi něco" naléhal ustaraný, chraplavý hlas a tím mě donutil otevřít má víčka. "No konečně, jsi v pořádku, není ti nic?" "Co se stalo?"  zeptala jsem se zmateně. "Ty prostě pokaždé musíš na otázku odpovědět otázkou že?"  pokroutil nade mnou hlavou. "Většinou" vynutila jsem úsměv, i když mě z toho pádu, co jsem byla zatažena za mou ruku, bolely spánky. "Pospíchala jsi očividně do školy a nevím nad čím tak důležitým si přemýšlela, asi nade mnou, ale skoro jsi bezstarostně vlezla pod jedoucí auto, tak jsem tě rychle zatáhl zpět a tím strachem jsem škubl tak, že jsem to neodhadl a nevěděl, že se pod mým nátlakem skácíš k zemi. Na chvíli jsi dokonce omdlela a já tady šílel strachy" vysvětlil mi tuhle celou situaci. "Ty a šílet strachy?" Řekla jsem pobaveně. "Nech mě se zasmát, jsem ti úplně ukradená, děkuji ti mnohokrát za záchranu, ale už budu muset bohužel jít." Zahrála jsem jakože mě hrozně mrzí, že tam nemůžu s ním dále být a vybavovat se, za což by snad všechny holky na naší škole zabíjely. Prudce jsem se zvedla, ale zamotala se mi hlava a já jen čekala na bolest, která opět udeří do mé hlavy, až dnes už podruhé skončím na zemi. Překvapily mě ale jeho silné paže, které u mě byly dříve a než jsem se nadála, byla jsem v jeho náruči a nesl mě bůh ví kam. Hladil mi vlasy a šeptal mi do ucha, že bude všechno v pořádku. Bylo to uklidňující, dlouho jsem necítila něčí pevné objetí a teď jsem se záhadným způsobem cítila v bezpečí u člověka, kterého jsem celou svou existenci na střední škole nesnášela.