Nedostupné Zboží

Eight*

Nedokážu ani popsat, jak mi teď je. Ležím ve své posteli, je 6 hodin a já musím být přesně za dvě hodiny na tom nejotravnějším místě, které znám. ŠKOLA. S velkým odporem jsem se po desetiminutovém přemlouvání zvedla a šla se připravit. Jako vždy při velkém spěchu, jsem si nestihla vzít ani svačinu, jen zabouchla dveře od domu a šla rychlým tempem do školy. První dvě hodiny byly tělocvik, což nebylo zrovna nejlepší. První hodina tělocviku by nebyla ještě tak špatná a druhá by byla vlastně taky skoro v pohodě, kdybych neskončila téměř na konci hodiny na marodce. Nevím čím to je, ale za chvíli si snad budu myslet, že jsem fakt smolař. Včera 2 pády za den, dnes zatím jen jeden a doufám taky, že poslední. U mě je sice padání naprosto normální, ale nemuselo by to být tak často. Nedávno jsem šla ve škole po schodech a zakopla jsem, čemuž se mí úžasní kamarádi smáli ještě tak týden.

Z mého přemýšlení mě vytrhl prudký náraz do osoby, kterou teď vídávám dost často. "Pozor, pozor" ozvalo se s lehkým úšklebkem a mně hned došlo, kdo to je. Zvedla jsem oči a sundala si obě sluchátka. "To samé bych mohla říct i já" zasmála jsem se taky. "No to je vrchol, do někoho vrazíš a ještě řekneš, že je to jeho vina" znovu se zasmál a já se dál obhajovala. "Já ale měla sluchátka a dívala se dolů, zato ty si šel s hlavou nahoře jako vždy, tím pádem ses mi mohl obloukem vyhnout" vyhrkla jsem ze sebe a myslela si, že tímhle naši slovní válku vyhraji. "A co když jsem do tebe chtěl narazit?"  Zeptal se škádlivě. "No, tak to mění samozřejmě situaci" usmála jsem se a odkráčela si na hodinu. Celý den byl potom otravně nudný a já jen odpočítávala minuty, kdy skončí poslední hodina. Někdo mě vyslyšel a opravdu skončila poslední hodina a já mohla jít domů. Když jsem měla všechny věci ve skříňce a chtěla se vydat domů a celý zbytek dne se dívat na seriály, tak mi zkřížil cestu jeden mně už dobře známý kluk. "Ty jo, my máme na sebe štěstí, co?" Já jen pokroutila hlavou a zasmála se. "Čemu se směješ, vždyť tohle je osud" začal se smát taky. "To, že někoho pronásleduješ a schválně do něj vrážíš není osud" zasmála jsem se a vydala se konečně domů.