Nedostupné Zboží

Twenty four*

Flashback

Ležel jsem v posteli. Byl pěkně nudný den, ani jsem nevěděl co dělá Gwinnie, tak jsem se rozhodl ji jít zkontrolovat. Šel jsem směrem k francouzským dveřím v přízemí, které vedly na zahradu, protože jsem přesně věděl, že tam Gwinn najdu a měl jsem pravdu. Hrála si s míčem a pořád jen tak pobíhala. Pomalu jsem se k ní plížil a snažil jsem se, aby mě neslyšela. Když už jsem u ní byl na takovou vzdálenost, jakou jsem chtěl začal jsem jí lechtat a ona nejdřív vyjekla z toho, jak se lekla a hned na to mi začala lechtání oplácet. Začali jsme se nahánět po celé zahradě a ječeli jsme u toho, jako splašení. Když nám oběma došly síly, lehli jsme si na trávník, který byl ještě vlhký od ranní rosy. "Odpoledne mi přijdou kamarádky" řekla Gwinn a já se na ni smutně podíval. "Já myslel, že si dneska budeme hrát spolu."

"Můžeme si hrát teď" usmála se na mě a mě něco napadlo. "Tak si aspoň teď zajdeme na zmrzku" udělal jsem na ní psí oči a začal ji přemlouvat. "Tak fajn, ale potom až mi přijdou kamarádky, tak nás nebudeš rušit." 

"Dobře, dobře, platí, potom vás nebudu otravovat už ani na chvilku." 

Gwinn se mé reakci začala smát a dala mi pusu na čelo. "Tak pojď prosím tě, běž si vzít boty a jdeme pro tu zmrzku" mrkla na mě a já rychle utíkal pro boty. Zmrzlina je vážně má slabost, obzvlášť v létě. Když jsme došli ke stánku dal jsem si rovnou tři kopečku, čemuž se Gwinn opět musela hrozně smát. Všechny tři kopečky byly karamelové a když jsem byl konečně spokojený, šli jsme zpět domů. "Tak co, máš radost?" zeptala se mě Gwinn a já jen spokojeně pokroutil hlavou. Od domu jsme tuhle zmrzlinovou budku měli asi pět minut cesty, takže jsem mohl mít zmrzlinu vlastně skoro pokaždé, co jsem si na ni jen vzpomněl. "Schválně, kdo bude dřív doma" zakřičela Gwinn a dala se do běhu dřív, než jsem stačil něco postřehnout. Když byla ode mě vzdálená kolem pěti metrů otočila se, aby zjistila jaký má náskok. Jediné, co jsem v tu chvíli stihl udělat bylo na ni zakřičet.

"Gwinn!" trhl jsem sebou ze spaní. Začal jsem se hrozně klepat. Po tváři mi začaly stékat první teplé slzy. Musel jsem se nějak uklidnit a tak jsem se snažil zhluboka dýchat. Podíval jsem se na mobil, který jsem v ruce zmáčkl a vzápětí můj obličej ozářil displej, na kterém svítilo, že je jedna hodina ráno. "Doprdele" zaklel jsem nahlas a natáhl se k nočnímu stolu, abych měl v pokoji aspoň nějaké světlo, které šlo z lampičky na mém nočním stole. Otevřel jsem první šuplík u nočního stolku a nahmatal v něm fotku, kterou mám ve zlatém rámečku. Znám ji nazpaměť. Stejně jako osobu zobrazenou na fotce. Gwinn. Na té fotce vypadá tak nevinně, jako anděl. Své blonďaté vlasy má pohozené na ramenou a směje se od ucha k uchu. Vedle ní stojí kluk, který byl v té době neskutečně šťastný. Kluk, který jedl každý den tři kopečky zmrzliny, neustále se smál a miloval svůj život. 

Po tváři mi tečou další slzy a začínám se zase třást. Je to nekonečné. Stále to samé dokola a bohužel se to nedá zastavit. Rád bych řekl, že jsem si na takové večery už zvykl, ale na tohle se snad ani zvyknout nedá. Přál bych si, aby to jednou přešlo, ale ta bolest je neskutečná. Někdy mám pocit, že mi to dělá díru do hrudi.

Je to třináct let, ale ta bolest je pořád stejná. Všichni říkají, jak to bude lepší, ale mě to připadá, že je to čím dál tím horší.

Každý den přemýšlím, jak se má. Jestli je jí lépe, než kdyby byla tady. Každou noc, co se mi tohle stane, si jen dokazuji to, že ta bolest je stále tady a jsem si jist, že tohle už se nikdy nezmění. Jediné, co si přeji je ji mít zpátky tady, ale vím, že to není možné. Proto doufám, že se má dobře a že mi tohle jednou Bůh odpustí. 

Trochu jiný a dost emoční díl, takže doufám, že se vám bude líbit. Jinak mi můžete napsat do komentářů, jak se vám tahle část líbí a jak jste strávili Silvestr.♥