Nedostupné Zboží

Sixteen*

"Fajn, vyzvednu tě, v šest u tebe" řekl a já neměla na výběr, proto jsem se snažila hrát jeho hru. "Jen jedno rande" řekla jsem mu, abych se ujistila, že potom už mi dá pokoj. "Jistě, jedno rande" usměje se na mě tím jeho kouzelným úsměvem a kráčí si směrem ven ze školy. Tak to jsem teda opravdu zvědavá na dnešek. Jelikož už jsem po obědě a Liss s Chadem mají ještě sedmou hodinu, tak se vydám směrem domů.

Doma se jen tak poflakuji a když uvidím na svém mobile, že je 16:45, tak se pomalu vydám do koupelny, kde ze sebe shodím své oblečení, vlezu si do sprchového koutu a nechám teplé kapky dopadat na mou holou kůži. Po dlouho době, strávené ve vaně, se rozhodnu opustit vanu. Kolem těla si obmotám bílý ručník a přesunu se ke svému kosmetickému stolečku v pokoji. Začnu na sebe nanášet lehkou vrstvu makeupu. Přetřu si řasenkou řasy, namaluji obočí, dám si na rty lehký lesk a můžu se přesunout k výběru oblečení. Dojdu ke krémovým dveřím, které jsou hned vedle dveří do mojí koupelny a otevřu je. Udělám dva kroky vpřed a stojím ve svém šatníku, kde se nachází veškeré mé oblečení. Zamířím si ke stojanu, který zahrnuje pouze šaty a začnu vybírat. Po chvilce přemýšlení mi udeří do očí červené šaty, na kterých jsou našité květy. Zvolím tedy tyhle šaty a přesunu se k poličce, kde mám boty. Tam si vyberu krémové lodičky, vezmu k tomu ještě krémové psaníčko a spokojeně si nesu svůj výběr oblečení na postel, kde si oblečení položím. Zkontroluji čas na mobile, kde se ukazuje 17:42, proto se rychle převleču do šatů a jdu do koupelny k velkému zrcadlu. Před zrcadlem zkontroluji svůj vzhled a jediné co mi zbývá jsou už jen vlasy. Proto rychlým pohybem stáhnu gumičku ze svých vlasů, které ještě před chvílí byly v rozcuchaném drdolu. Teď jsou mé vlasy spadané a vedou po mých ramenou až těsně nad zadek. Vezmu si do ruky hřeben a opatrně je rozčešu. Naposledy zkontroluji svůj vzhled v zrcadle a když jsem spokojená, tak se vydám do pokoje obuji si lodičky, vezmu si psaníčko, ve kterém už mám nachystané věci a vydám se z mého pokoje po schodech dolů. Hodiny v předsíni ukazují 17:58 a já se musím usmát nad tím, že snad poprvé stíhám vše načas. Když už se mé prsty skoro dotýkají kliky u domovních dveří vzpomenu si, že nemám mobil a rychle vybíhám schody do svého pokoje. Věděla jsem, že se můj mobil nachází na mé posteli, takže nebyl problém ho najít, pouze jsem ho vzala a hned běžela po schodech dolů. Teď už jsem konečně mohla sáhnout po klice, otevřít domovní dveře a vyjít vstříc tomu peklu, co mě dnes večer čeká.

 Po zabouchnutí dveří jsem šla příjezdovou cestou k našemu domu a když jsem byla na konci musela jsem čekat než se přede mnou otevře brána a tak jsem se ještě třikrát zhluboka nadechla a vydechla. Když se konečně brána otevřela můj pohled padl na kluka opírajícího se ledabyle o svého černého Range Rovera. Když se jeho pohled střetl s tím mým, oči se mu rozzářily. Sebevědomě jsem se k němu rozešla a když jsme už stáli kousek od sebe z jeho úst najednou vyšlo "páni" přičemž jsem se lehce usmála. Ihned mi podržel dveře jako správný gentleman a následně je zabouchl. Obešel auto a když si sedl na místo řidiče, podíval se na mě a zářivě se usmál. "Sluší ti to, jsi nádherná." Při těchto slovech se mi udělala husí kůži. Šlo o ten obsah slov a zároveň i o to, jakým způsobem to říkal. Měla bych přestat být tak naivní, moc dobře si dokážu představit, jak to říkal už několika holkám přede mnou. A mě to vlastně vůbec nezajímá, jde jen o dnešek, který musím přetrpět a potom už mi dá pokoj. "Můžeme jet?" Zeptá se stále s tím zářivým úsměvem na tváři. Já na to jen kývnu hlavou a v momentě se auto rozjede mě neznámým směrem. Celou cestu panuje ticho a já se buď dívám z okýnka, na cestu a nebo se snažím nenápadně sledovat ho, jak soustředěně řídí a jeho napnuté svaly na rukách. Upřímně nejvíc pravdivá je ta třetí věc. I když jsem se ze začátku cesty snažila dívat z okýnka nebo jen prostě zavřít oči, pokaždé můj pohled sklouzl k němu. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zastavení auta a jeho chraplavý hlas. "Jsme tady" Usmál se na mě a čekal na mou reakci. "Panebože, to je nádhera" vypadlo z mých úst ihned, co jsem spatřila místo, ve kterém se nacházíme.

Hlásím se po dlouhé době s novým dílem, ano, vím, dlouho nebyl žádný díl a já na psaní upřímně dost kašlala, protože mě to po chvilce nebavilo a spíš jsem se do toho nutila, ale teď se mi vrátila chuť ke psaní a myslím, že mi to i dlouho vydrží a chtěla bych se pokusit vydávat teď minimálně jeden díl týdně, tak snad budete spokojeni. ♥