Nedostupné Zboží

Twenty two*

Jackův pohled

"Nee, prosím ne..." Uslyšel jsem z Owenova pokoje a hned jsem ten hlas poznal. Rychlým krokem jsem vystřelil ke dveřím od Owenova pokoje a vtrhl do něj. Pohled mi spadl na moji sestru, ležela pod nějakým kretenem, který ji držel. "Co si doprdele myslíš, že děláš!" zařval jsem se vztekem a do sekundy jsem u toho debila stál a udeřil mu první ránu. A potom druhou, třetí, další a další, dokud mě nechytila jemná ruka za rameno. "Jacku, takhle ho zabiješ, nech ho už" ozvalo se mi u ucha a já se na toho kretena naposledy znechuceně podíval. "Ještě jednou se na ni jen usměješ a zabiju tě, rozumíš?" zařval jsem po něm a uviděl strach v jeho očích. Zvedl se ze země a dalo by se říct, že skoro odběhl z pokoje. Doprdele, proč sem sakra chodila, kdybych nepřišel mohlo se stát něco strašného a je to má sestra, nikdy bych nedopustil, aby se jí něco stalo, ne znovu. "Jacku, honem pojď sem" zakřičela na mě Sofii hystericky a tím mě vyrušila z mého přemýšlení. Rychle jsem doběhl k posteli, na které byla Gemma položena a podíval se na ni. "Celou dobu jsem ji pozorovala a najednou omdlela a nereaguje." Hned, jak Sofii dokončila tuhle větu, Gemma se začala dusit a ja věděl, co bude následovat. Rychle jsem popadl první kulatou věc, která byla po ruce. Koš. Sorry Owene, tvůj koš utrpí lehké poškození.
Rychle jsem dal své sestře k puse ten koš a pokojem se začaly ozývat dávicí zvuky. "To bude dobry" šeptal jsem jí uklidňující slova do ucha a Sofii mě mlčky pozorovala. Když dozvracela hned se svalila na postel a do deseti sekund spala. "Odnesu ji domů, děkuju za pomoc" usmál jsem se na Sofii, popadl svou sestru do náruče a chystal se odejít. "Jdu s vámi" vydala ze sebe z ničeho nic Sofii po chvilce a ja se na ni překvapeně podíval. "Nemusíš se mnou chodit, já to zvladnu i sám."
"Ale ja s tebou chci jít, ráda ti pomůžu." Beze slova jsem tedy vzal svou sestřičku do náruče a šel se Sofii v patách ke svému autu, ještě, že jsem neměl naladu a nic jsem nepil. Uložil jsem svou sestřičku dozadu do auta a zabouchl dveře, potom jsem zatáhl za kliku u dveří spolujezdce a tim jsem naznačil Sofii, ať vstoupí do auta. Za chvilku už jsem seděl na místě řidiče a beze slova se rozjel. Po nějaké době, která mi připadala jako věcnost jsme se ocitli jsem před našim domem.

O hodinu později:

Bylo vtipne pozorovat dvě spící dívky. Obě dvě nehybně spaly a neměly ani tušení o okolním světe. Byli jsme u me sestry v pokoji, po tom, co znovu zvracela když jsme přijeli domů, jsem se ji bal nechat samotnou v pokoji. Gemma ležela na posteli a Sofii seděla vedle postele v koženém, bílém křesle. Bože, byla tak nádherná. Ja stál u okna a lehkými kroky, se snahou je neprobudit jsem se vydal směrem k nim k posteli a sedl si a ni, takže se podemnou trošku prohnula. Pozoroval jsem kazdičký kousek jejího obličeje a zblízka mi připadala ještě krásnější pokud to vubec bylo možné. Neodolal jsem a pohladil ji po tváři, což byla chyba, protože sebou prudce trhla."Co se děje?" Vyhrkla ze sebe vyděšeně a ja rychle vrátil svou ruku zpět z jejího obličeje, aby nevěděla, že důvod jejího probuzení jsem já."Pšš, klid, jen jsi usla" šeptl jsem uklidňující slova. Ona se celá protáhla a podívala se na mě, musely ji strašně bolet záda, přece jen spat v křesle neni zrovna pohodlné. "Jsi v pořádku, nebolí tě něco?" zeptal jsem se, protože jsem měl o no starost. "Jojo, naprosto v pohodě" pokusila se stát, ale podlomily se jí kolena, takže kdybych ju nezachytil, taky se řítí k zemi. "V pořádku" zeptal jsem se znovu se starostí v hlase a ona jen přikývla. Stáli jsme naproti sobě a zirali si do očí. Najednou jsem zase cítil tu potřebu, potřebu ji políbit. "Možná bychom mohli dokončit, to co jsme se chystali udělat v té ložnici. Mrkl jsem na ni a snažil se maskovat svou nervozitu. Jí neúmyslně vyjely koutky rtů lehce nahoru a jen se na mě dál dívala. Začal jsem se k ní lehce naklánět a když už jsem cítil její zrychlený dech na svých rtech tak... "Bože, jestli se chcete muchlovat, tak na to máš svuj pokoj Jacku. Řekla znechuceně má sestra se zadržovaným smíchem. Pohledem jsem sjel k Sofii, která byla rudá jako rajče. Mně to bylo úplně jedno, jelikož moje sestra už viděla hodně holek s kterými jsem něco měl, i když teď už jsem s žádnou dlouho nespal, od té doby, co mě zaujala jen jedna jediná.  "Hele, být tebou tak mlčím, na te party jsi neměla co dělat a bůh ví, co by se stalo, kdybychom nepřišli včas."
"Ja vím, promiň už to neudělám a děkuju, ale i tak prosím když tak jděte dělat nějaké věci mimo můj pokoj" šibalsky se usmala a věděla, že mě její řeči nehorázně štvou. "Ještě slovo" povyhrožoval jsem ji a ona stáhla své ruce do ochranného gesta. "Půjdu ti ještě pro jistotu udělat čaj, hned ti ho donesu." Sdělil jsem ji a ona jen kývla na souhlas, ještě aby nadavala.
Drapl jsem Sofii za ruku a vedl ji ze svého pokoje. Vypadala překvapeně, ale nic nenamitala, až po chvilce. "Jacku, chceš mě zabit, zpomal prosím tě" námitla, což mě donutila zastavit. Podíval jsem se na ni a během sekundy už jsem ji měl přehozenou přes své pravé rameno a ona nevěděla jestli se má dřív smát, pištět nebo mi nadávat. "Jacku, prosím, pusť mě, prosím prosím" bouchala do mě svými pěstmi a spíš mi to připadalo, jakoby mě hladila, než že mi dávala pěsti do zad. Musel jsem se tomu zasmát. Konečně jsme došli k mému pokoji a ja ho otevřel. Přešel jsem s ní ke své posteli a lehce ji na ni hodil. "Nikam nechoď, hned jsem tady" přikázal jsem ji a ona se tomu zasmála "ano pane, rozkaz." Rychle jsem vyšel z pokoje a doslova běžel udělat ten blbý čaj, upřímně jsem litoval, že jsem své sestře slíbil, že jí ho udělám, když teď na mé posteli v mém pokoji leží Sofii. Kdyby mi tohle nekdo řekl, tak se tomu zasměju, jelikož ještě před pár dny jsem si nedokázal představit, že bych s ní mohl byt v jedné místnosti a normálně si povídat.

Zalil jsem čaj vařicí vodou a vydal jsem se ke své sestře do pokoje. Když jsem vstoupil do jejího pokoje, stále ležela v posteli a pro změnu se teď dívala na počítači na nějaký její seriál, myslim, zme se jmenoval Riverdale. "Tady máš ten čaj" ona jen pokyvla hlavou a dal sledovala tu blbost "je ti dobře?" zeptal jsem se starostlivě a ona opět jen kývla hlavou. "Fajn, tak ja jdu" vychrlil jsem ze sebe až moc rychle, což už úspěšně upoutalo její pozornost. "Ale ale, kam ten spěch?" zaculila se na mě a ja jí ukázal svuj zdvihnutý prostředníček. "Tak buďte hlavně potichu bratříčku" bylo poslední, co jsem slyšel, než jsem zabouchl dveře a jako dostihový kůň jsem se řítil ke svému pokoji. Prudce jsem sáhl po klice a můj pohled padl na postel, na které ale teď už nikdo nebyl. Zabouchl jsem za sebou dveře a popošel směrem k posteli když v tom jsem ucítil jemné dlaně na svém obličeji, jak mi zakrývají oči. "Kdo je to?" ozval se laškovný hlas a já už to nemohl vydržet. Strhl jsem ze svého obličeje opatrně její ruce otočil se čelem k ní a tvrdě, ale zároveň opatrně jsem ji přitlačil ke zdi. "Promiň, to se nedalo vydržet, jak to děláš?"
"Co tím myslíš?"    "Jak děláš, že jsi tak krásná?" šlo vidět, že jsem ji zaskočil, protože se začervenala a sklopila svuj pohled dolů, jakoby byly její nohy to nejzajímavější na světe. Palcem a ukazováčkem jsem ji lehce pozvedl hlavu, aby se na mě dívala a udržoval s ní oční kontakt. "Na tuhle chvíli jsem se nemohl dočkat" vydechl jsem a udělal k ní ještě jeden krůček, aby mi nemohla nikam utéct. Naposledy jsem se na ni podíval a po chvíli se naše rty spojily. Nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to ještě lepší, než jsem si to představoval.

Taaak, část na kterou čekalo hodně z vás je konečně tady. Berte to jako takový bonus, když je dneska pro mě tak speciální den, doufam, že se vám tahle část líbila. ❤️❤️❤️