10 dní do Vánoc

9 dní do Vánoc...

Původně jsem dneska kapitolu nechtěla publikovat (jojo, dlouho mi vydrželo to moje: budu vydávat každý den). Každopadně jsem nemocná, zase, a je mi vážně blbě a taky jsem řešila pár problémků. Navíc u minulé části jsou 3 přečtení a ani jedno vote, z čehož mi bylo celkem smutno. Ale jsem tady s novou kapitolou a nehodlám to vzdát tak brzo, jako s předchozími příběhy. Nevim, proč to sem vlastně píšu,když to stejně nikdo nečte, ale snaha byla. :D

Včera jsem se s tátou už nebavila. No vlastně...poslední dva roky se s ním moc nebavím. Máma všechno zníčila. Nesnášim jí. Co za ženskou opustí svého manžela a svojí dospívající dceru? A ještě bez pořádnýho rozloučení. Myslí si, že blbý promiň v SMSce všechno spraví. Jo. I po dvou letech si přesně pamatuju text tý zprávy. Četla jsem jí snad tisíckrát. Byla to jediná věc, co mě prvních pár měsíců udržovala při životě. Ach ta naivní třináctiletá blonďatá Emma. Co jsem si myslela? Že když budu litovat, že odešla a budu brečet, tak se vrátí? Ne. Tý by to bylo úplně ukradený.

„-Posloucháš mě vůbec? A nemohla bys alespoň předstírat, že mě posloucháš? Co se děje Em?" zaslechla jsem poslední slova Adriany, mojí nejlepší kamarádky, se kterou stejně jako každé ráno mířím do školy.

„Hmm. Jo." Vypustila jsem z pusy bez rozmyslu.

********

„Nazdar blbko"

„Čauky krávo." Kdo by si myslel, že je to přátelské zdravení s mojí kamarádkou, je na omylu... Takhle se každé ráno zdravíme s mojí bývalou kamarádkou, nyní už nepřítelkyní, Nicole Wood. Ve zkratce...bylo to nějak takhle: Dřív jsme byly kamarádky na život a na smrt. Potom jsem s rodiči odjela na týden na dovolenou, ještě o školním roce. No a pak už to bylo rychlý. Když jsme se vrátili, zjistila jsem, že Nicole se skamarádila s holkou, kterou jsme vzájemně vždycky nenáviděly – Lucy. No a o mě už neměla zájem. Jojo, druhá třída pro mě byla krušná, od tý doby jsem se s Nicole normálně nebavila.... Je tak lehký, aby se z kamarádek staly nepřítelkyně. Každopádně Nicole je teď panovačná husa...upřímně lituju lidi, co jí musí poslouchat celý den.

********

„Hele Adri, táta mi píše, že pro mě má něco důležitýho... Radši půjdu domů, poslední dobou se chová divněji než obvykle." Rozloučila jsem se s nejlepší kamarádkou po obědě.

************

„Tati?" zavolala jsem při zouvání mých zablácených kozaček. Odpovědi se mi nedostalo, ale zato mě překvapil taťka vcházející do domu.

„Kde jsi byl?"

„Byl jsem koupit tuhle kytku..." usmál se. Tak jo, táta je divnej, ale tohle je extrémně divný. Nikdy nikomu kytky nekupoval. Nikdy. Ani mámě, považoval to za zbytečnost. „Mohla by ses dneska večer slavnostněji obléct? Budeme mít návštěvu..." radši jsem se neptala, o co vlastně jde. Táta zmizel v kuchyni a ani ne po pěti minutách se ozval rachot rozbíjejících se talířů. Ach jo, radši mu jdu pomoct.

**********

Crrrrrrrrrrrrr.

„Emmo? Chtěl bych ti někoho představit... Přijď prosím dolů." Zaslechla jsem rozesmátého tátu.

„Ohh, paní Woodová... Dobrý den." Pozdravila jsem váhavě matku mojí nepřítelkyně číslo 1.

„Emmo, Megan znáš... Už spolu nějakou dobu chodíme, Nicole o tom ještě neví, ale za chvíli by měla taky dorazit. Není to úžasné? Konečně jsem si také někoho našel! Teď je řada na tobě, zlato." Zasmál se a vycenil své lesklé, čistě bíle zuby. No jo no, zubař, při každé možné příležitosti musí předvádět svoje vyblýskaný zuby. Ale to není podstatné. Kurva. To jako já a Nicole budeme....sestry? Bože můj, ta holka mě nenávidí... a já jí taky nesnáším. Tohle je můj konec.

Crrrrrr.

„Áááá, už je tady", zahlásal táta, „ Emmo, dojdi otevřít!"

Při otvírání našich vchodových dveří se mi vyskytl pohled na Nicole cicající se se svým klukem – Marcem.

„Ehm, ahoj Emmo. Nevěděl jsem, že bydlíš tady..." odlepil se od Nicole Marc a usmál se na mě pusou od křiklavě růžové rtěnky.

„No, tak teď už to víš. Až to tady....doděláte, tak Nicole laskavě přijď do jídelny." Odsekla jsem naštvaně a vyběhla do schodů.

Doprdele, kdyby moje sebestředná matky nezdrhla, nemusela bych být v týhle podělaný situaci. Ach jo, co mám asi tak dělat? Dole u stolu sedí můj táta, ta příšerná primadona na deseticentimetrových podpatcích a její matka. No, nic! Musím nasadit úsměv číslo dvacet tři a jít přežívat!