10 dní do Vánoc

8 dní do Vánoc...

„Tatííííí?" ach jo, nestíhám. Doprdele nestíhám.

Fajn. Taťka mi oznámil, že dneska do školy nejdu. Chce se mnou naplánovat letošní Vánoce. Teda...vážně nevím, jak chce „plánovat Vánoce".

„Emmo, vím, že Vánoce nejsou pro nás úplně hezký svátek, ale chtěl bych je obnovit."

„Jo...loni si to dal jasně najevo!"

FLASHBACK

Bože můj, na mě musí bejt fakt vtipnej pohled! Čtrnáctiletá holka na Štědrý den sedí sama na gauči v prázdném domě, kouká na vánoční filmy a cpe se arašídama. Právě teď je to přesně rok, co máma zdrhla. Jojo...přesně před rokem se zvedla od sváteční večeře a ujela bez rozloučení. Táta se až do dneška držel, ale odpoledne se složil.

Musím myslet na všechny ty rodiny, které teď sedí pohromadě u krbu, ve vyzdobeném domě, zpívají vánoční koledy a rozdělují si dárky. A já jsem přesně tohle zažívala ještě před rokem... Další záplava slz. Dneska už přesně po šestnácté. Ano, počítám si, pokolikáté brečím, protože co jiného bych měla v osm večer na Štědrý den sama doma dělat? Táta odešel, ani nevím kam. Doufám, že se nezachová jako máma a vrátí se.

Crrrrrrrrrr

Oh můj bože, doufám, že to je konečně táta. Ale proč zvoní?

„Dobrý den, vy jste slečna Williams?"

„Jo, to jsem já. Děje se něco?" vykulila jsem oči na postaršího policajta.

„Váš otec řídil v opilosti a naboural do lavičky v parku, takže vám ho vezeme. Měl by se asi pořádně vyspat!" zamířil do auta a spolu se svým kolegou dovedli mého na šrot opilého otce ke vchodovým dveřím.

A teď sakra co? Nemůže mi někdo poradit, jak čtrnáctiletá holka má donutit svého otce, který si jí plete s objednanou štětkou, aby si šel lehnout do postele?

Uff, je v posteli. Sice se cestou dvakrát pozvracel, ale leží v posteli a konečně spí.

Jojo, moje letošní Vánoce jsou vážně výjimečné – právě teď bulim a vytírám pozvracenou podlahu. Přesně tohle je pro mě teď asi synonymum Vánoc.

KONEC FLASHBACKU

„Tati, můžeš mě na chvíli omluvit?" zeptala jsem se ještě stále myšlenkami jinde.

„Jasně."

Po odchodu mámy jsem procházela několika fázemi. Zezačátku jsem si vůbec neuvědomila, že je vlastně pryč. Prostě jsem si to nepřipouštěla. Tohle období vystřídal neskutečnej vztek, nechápala jsem, jak nám to sakra mohla udělat. Vlastně ani teď to nechápu. Tahle fáze byla snad nejdelší – trvala skoro rok. A když se opět blížili Vánoce, tak trochu jsem se zhroutila. Uvědomila jsem si, že se asi už nevrátí a přemýšlela, jak to bez ní zvládnu. V téhle fázi jsem si vzadu na zahradě, hned vedle lavičky udělala takovej hrobeček pro ní. Hrob pro živého. Zní to celkem brutálně, ale ve finále je to jen cihla, na které je napsané její jméno a u toho je svíčka ve sklenici a suché květiny. Když je mi špatně chodím sem. Chodím se vyzpovídávat. Chodím sem brečet. Chodím sem probírat s cihlou můj život. Bože asi jsem vážně psychopat.