Endless love

39.

Otevřela jsem oči a spatřila nemocniční pokoj. Panebože, co tu dělám. Pak jsem si vzpomněla na rozhovor s mamkou a jak mi bylo špatně. Zmáčkla jsem tlačítko na přivolání sestry a čekal, až přijde.
„Dobrý den," do pokoje přišel postarší doktor. Jen jsem kývla, protože jsem se nezmohla ani na odpověď, „co jste to prováděla? Takhle si ničit tělo. Takže za prvé nevyspělost, to způsobilo motání hlavy. Je to asi hodně dlouho co jste pořádně jedla, co?," podívala jsem se na něj a opět kývla, „takže budete muset začít zase normálně jíst a spát, je to jasné?" vrhl na mě vážný pohled a já po třetí přikývla, „ už kvůli tomu dítěti," usmál se na mě doktor. Chtěla jsem opět přikývnout, ale pak jsem se zarazila. DÍŤĚ!! To nemůže být možný, to ne.
„Pane doktore, ale já nejsem těhotná, to máte asi špatné výsledky," nemohla jsem tomu pořád uvěřit.
„Ne, jsou to vaše výsledky. Jste skutečně těhotná, ve třetím týdnu," usmál se na mě doktor a já nebyla schopná slov, „večer se na vás přijdu ještě jednou podívat a zítra budete moct jít domů jestli se nic nezhorší," doktor odešel z pokoje, já měla pořád otevřenou pusu a nemohla tomu uvěřit. Dveře se opět otevřely a v nich stála mamka. Rychle ke mně došla a obejmula mě.
„Holčičko, jsem tak ráda, že jsi v pořádku," hladila mě po zádech a brečela.
„Říkal ti doktor, to že jsem... to... víš já jsem...," koktala jsem jak jsem byla nervózní. Nevím, co bych měla od mamky čekat.
„Těhotná. Jo to jsem slyšela. A jen ti chci říct, že tě podpořím ať už se rozhodneš jakkoli," konečně se ode mě odtáhla a pohladila mě po tváři.

Další den:
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, i když mi doktor přinesl ukázat ultrazvuk co mi dělali když mě sem přivezli. Pořád jsem ho držela v ruce a nechtěla si to připustit. Já nemůžu mít s Harrym dítě, vždyť on by ho ani nechtěl, podle toho jak vyváděl minule. A navíc už s Harrym nejsem. Přemýšlela jsem nad možnostmi, které mám. Buď si to nechám, mamka mi sice pomůže, ale nejsem si jistá jestli je to ta nejlepší možnost. Dítě by nemělo vyrůstat bez otce, nevím jestli bych to hlavně zvládla. Takže další možnost je potrat. Jenže nevím jestli jsem schopná zabít svoje a Harryho dítě. A co když pak nebudu moct mít děti. Pak mě napadla ještě adopce, ale tu jsem hned zavrhla, protože bych se pak bála ke komu se moje dítě dostane, jestli ho budou mít rádi a tak. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem opravdu těhotná. Taky jsem dlouho přemýšlela jestli bych to měla říct Harrymu. Ale potom co udělal jsem to zavrhla, a stejně jsme se rozešli. Dlouho jsem myslela i na ostatní jestli bych jim to měla říct. Jenže pak mi došlo, že to stejně Kate zjistí, takže to hned bude vědět Liam, který to řekne všem. Proto jsem vzala mobil a vytočila Louisovo číslo.
„Ahoj Eliz, tak co jak je v Londýně?" uslyšela jsem Louisův známý hlas.
„Ahoj Lou, je tady překvapivě hezky, ale o tom jsem s tebou nechtěla mluvit. Potřebovala bych ti něco důležitého říct," chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou, tak jsem šla rovnou k věci.
„No tak povídej," řekl jenom Louis a já se zhluboka nadechla.
„Jsem těhotná, Louisi," jen co jsem to dořekla mi z očí začaly padat slzy.
„Cože? No tak to je šílený. Co Harry, už jsi mu to řekla?" chrlil na mě otázky.
„Ne, Louisi, já to nechci Harrymu říkat. On by to dítě stejně nechtěl a navíc má teď Taylor," začala jsem rychle říkat Louisovi, protože jsem vážně nechtěla aby to Harry věděl, „a třeba navíc se to dítě ani nenarodí," potichu jsem zašeptala, ale Louis mě bohužel slyšel.
„To nemyslíš vážně Elizabeth? Potrat? To přece nemůžeš! Vždyť to bude něco jako moje neteř nebo synovec a... To nemůžeš Eliz, slib mi že to neuděláš?" křičel na mě Louis a bylo slyšet, že je vážně zoufalý.
„Louisi, nebude to tvoje neteř ani synovec, protože ty nejsi Harryho skutečný bratr. A ještě nevím, jak se rozhodnu. A co ostatní?" snažila jsem se hovor stočit jiným směrem.
„Bude, protože Harry je jako můj brácha. A nebudu mluvit o ničem jiným, než mi slíbíš, že si prcka necháš," snažil se mě přesvědčit Louis, „budu ti pomáhat, všichni ti budeme pomáhat."
„Dobře Louisi, nechám si to," řekla jsem aby konečně začal mluvit o něčem jiném.
„Dobře. Tady se jinak nic moc neděje. Koncert byl super, Liam je pořád s Kate a Niall s Carol, jsem tu pořád sám," povzdychl si Louis.
„Ale noták, vždyť si stejně píšeš pořád s Peter," snažila jsem se ho povzbudit.
„Jo to máš pravdu," hned ožil jakmile jsem začala mluvit o Peterovi.
„A co Harry?" řekla jsem pomalu, Louis se okamžitě přestal smát a neodpovídal, „Louisi jsi tam?" řekla jsem víc nahlas.
„Jo jsem. Jen nevím co ti na to mám říct," řekl velmi smutně
„Pravdu Louisi, on je s Taylor viď?" řekla jsem sklesle.
„Nevíme, jestli s ní je. Ale je s ní pořád a na nás kašle. Všichni jsou na něj naštvaný a nikdo se s ním nebaví."
„Louis, ale přesně tohle jsem nechtěla. Nechci aby jste se kvůli mně hádali," z očí mi zase začaly padat slzy. V hlavě mi zněla pořád ta věta, „je s ní pořád". Jak mohl tak rychle zapomenout. Ale nechtěla jsem aby si kvůli mně hádali.
„To není kvůli tobě. Kde teď vlastně bydlíš? U mámy?" začal na mě opět chrlit Louis.
„Teď momentálně v nemocnici," zasmála jsem se ale pak budu u mamky, „jenže mě teď napadlo, že mám všechny věci u Harryho," a kruci, to mě vůbec nenapadlo, budu si tam muset dojít, akorát nemám klíče, ksakru.
„Jak to, že jsi v nemocnici?" zděsil se Louis.
„Jen mi bylo špatně, tak mě tu nechali aby se nic nestalo miminku. Hele Louisi budu od tebe něco potřebovat, až přijedete, tak se mnou půjdeš k Harrymu pro moje věci. Nechci tam jít sama," poprosila jsem Louise.
„To víš, že půjdu, ale teď musím jít máme večer ještě jeden koncert a zítra se vracíme, tak se stavím. Ahoj," nečekal ani na mojí odpověď a típl to. Ocitla jsem se opět sama v nemocničním pokoji, sama se svými myšlenkami. Po rozhovoru s Louisem jsem si nebyla až tak jistá jestli si to nechám nebo ne. Ale už jsem se necítila tak sama, věděla jsem, že by mi všichni pomohli.