Celý večer předešlého dne jsem strávila balením oblečení do kufru. Samozřejmě jsem vybrala jen to nejlepší a poté se odebrala do postele.
Ráno mě probudily sluneční paprsky, které silně dopadaly přesně do mého okna. Podívala jsem se na budík a ten ukazoval necelých osm hodin ráno.
Letadlo nám letí až v jedenáct, takže je nejvyšší čas vstát a udělat ze sebe člověka.
Sešla jsem po schodech do kuchyně pro něco k snědku, protože snídaně je základ dne. Na stole na mě čekal talíř s palačinkami a krátký vzkaz od mamky. Dobrou chuť a až přiletíš tak se ozvi. Miluju tě mamka..♡
Usmála jsem se nad tím vzkazem a namazala si pár palačinek nutellou, kterou mám ráda. Po snídani jsem zalezla do koupelny a snažila se něco udělat se svými kruhy pod očima.
Trocha make-upu to zakryla a já se zaradovala, protože vypadat první den ve Washingtonu jako zombie není příliš hezká představa.
Nanesla jsem minimální množství řasenky a vše podtrhla očními linkami..
Když jsem byla spokojená se svým výsledným lookem, zalezla jsem zpět do pokoje a začala hledat něco vhodného na sebe. Po necelých deseti minutách marného hledání mi ve skříni zůstaly jen obyčejné černé legíny a dlouhé fialové triko.
Nezbylo mi nic jiného, než si toto oblečení vzít a rychle popadnout letenku a vyrazit na letiště.
Před letištěm na mě čekala Cindy a radostně mávala svojí letenkou.
Zaparkovala jsem svoje BMW na nedalekém parkovišti, vzala si svoje zavazadla a nejrychleji jak to jen šlo, jsem běžela za ní. Radostně jsme se objaly a poté vstoupily do Terminálu 1.
Obě jsme si vyzvedly palubní lístky a a zanedlouho šly na odbavení.
Po odbavení následovala pasová kontrola. Nikdy předtím jsem ještě neměla možnost letět. Tohle je moje premiéra. Jak to na letišti probíhá vím z vyprávění od svojí kamarádky, která na to má finance, narozdíl ode mě.
Pasové kontroly jsem se doopravdy bála, ale nebylo čeho. Ta paní, co to dělá si mě několikrát přeměřila pohledem a poslala mě bez problémů dál.
Zbývala jen osobní prohlídka, kde jsem musela projít bezpečnostním rámem a z platových košíků jsem si vyndala svoje příruční zavazadlo a dál následovala už jen tzv. nakupovací zóna a mě se velmi ulevilo.
Chvilku jsem počkala na Cindy a spolu jsme vyrazily na obhlídku všech obchodů.
Naše letadlo poletí přesně v 11:30, takže máme ještě dost času na to si projít většinu obchůdků.
Hodiny ukazují něco málo po desáté a já už začínám mít nervy z odletu. Sice všechny kontroly proběhly bez sebemenšího problému, ale co když to letadlo nebude v pořádku a my spadneme?
,,Buď v klidu, nic se nestane. Možná ti bude jen trochu špatně až se zvedneme. Nechceš si zajít na nějaké jídlo? Alespoň nějaký sendvič by byl vhod," řekla najednou Cindy. Jako kdyby mi četla myšlenky..
,,Dobře. Ten sendvič bychom si možná mohly koupit," z donucení jsem souhlasila.
Cindy si koupila dva sendviče a já si nakonec nevzala ani jeden. Můj žaludek byl jako na vodě.
Ještě jsme spolu prošly pár obchodů a rozhodly se jít k našemu letadlu.
Letuška s úsměvem na tváři otevírala gate letadla. Pokynula nám abychom ji odevzdaly lístky. Ona odtrhnula tu část, kterou potřebovala a poslala nás na naše místo. Byly jsme v letadle mezi prvními.
Klidu jsme si odložili bundy a ruční zavazadla. Mezitím přišla většina lidí a na nás čekala už jen nějaká přednáška od letušek.
Náš let bude trvat 11 hodin. S Cindy jsme si vyměnily pohledy a spokojeně se opřely do sedadla..
