Večeře tady v hotela byla mou asi nejlepší večeří. Prostřeli nám obrovské švédské stoly a zůstalo jen na nás, co si vybereme. Já si dala jen místní speciality a filet z lososa a Cindy si vybrala pouhý salát, prý kvůli své linii. Obě jsme šly spát velmi brzy., protože nás unavila cesta letadlem.
Snídaně druhý den ráno byla formou bufetu. Cindy šla na snídani dřív, protože mě nechtěla budit. Já se doopravdy lekla, když jsem ji ráno nespatřila. Myslela jsem si, že se ztratila. Opravdu mě nenapadlo, že šla dřív a nepočkala na mě. Tentokrát jsem oblečení nijak moc neřešila. Učesala si vlasy, hodila si přes sebe župan a vyrazila. Jenže byl tu menší problém.. Nepamatovala jsem si kde se ta místnost nachází. Tedy pamatovala, ale matně. Otevřela jsem dveře, které byly podle mého správné, ale nebyly.
Přede mnou v celé své početnosti stáli a snídali hokejisté z Washingtonu Capitals. A já nemohla uvěřit svým očím. ,,Omlouvám se, nejspíš jsem si spletla dveře." Nikdo nestihl nic říct, zavřela jsem za sebou dveře a zmizela za rohem. Ani jsem se nevšimla jestli tam někde nebyl André.. Za chvíli mi volala Cindy a ptala se mě kde se nacházím. Prý na mě čeká nejmíň hodinu. Řekla jsem ji, ať si pro mě dojde, protože nevím, kudy jít. Pořád jsem pochodovala po chodbě tam a zpátky. Doufajíc, že svého milovaného hokejistu uvidím. Ale marně, Cindy mě vyrušila z hlubokého přemýšlení a velmi mi vynadala.
,,Promiň, nemusíš být hned tak nepříjemná. Nemůžu za to, že tenhle hotel vypadá jako labyrint." řekla jsem uraženě.
Ona jen zavrtěla hlavou a táhla mě před sebou tentokrát na správné místo..
