Ledovou plochu tady udržují v mnohem lepší kondici než u nás v Čechách..
André se na mě usmál a já si to zamířila za ním. Chytl mě za ruku a tím jsem byla donucena nějaký čas bruslit vedle něho dokola okolo mantinelu. Takové bruslení mě nikdy moc nebavilo, i přestože je to v tuto chvíli velmi romantické, evokuje to ve mně stereotyp. A ten já ze srdce nesnáším.
,,Můžu zkusit nějaký trik?" zeptala jsem se a automaticky pustila Adrého ruku.
,,Že váháš! Rád se na tebe podívám ty moje krasobruslařko," odpověděl André.
Přidala jsem do kroku a nabrala vyšší rychlost a pak jsem ho udělala.. Teda pokusila jsem se o to a hned potom výskoku, jsem začala hodně litovat svého rozhodnutí. To už ale bylo pozdě.
Nejprve mé uši zaslechly zvuk křupnutí, který se rozléhal po celém stadionu a o pár vteřin poté jsem v kotníku ucítila neuvěřitelně pichlavou bolest.
,,Doprdele, to tak moc bolí," ulevila jsem si česky a pak z mých úst zazněla slušnější verze anglicky.
,,Nikol, OMG jsi v pořádku? Proč si to dělala? Ses chtěla předvádět předemnou nebo co??Musíme hned k lékaři." řekl vyděšeně.
,,Strašně to bolí André, pomoc mi vstát," zařvala jsem.
Přibruslil ke mně a pokusil se zvednout mé tělo. Moje nohy nespolupracovaly. Strašně to bolelo. Znovu jsem se posadila na led a dala se do breku.
,,Prosím nebreč, bude to dobré uvidíš," řekl.
Snažil se mě zvednou opět a tentokrát se mu to povedlo. Došlápla jsem na zdravou nohu a za okamžik jsem své nové místo měla u Andrého v náruči. Tuto chvíli jsem si patřičně užívala, protože tak blízko jsem ještě neměla příležitost být. Cítila jsem tlukot jeho srdce a čichala jeho vůni. Za chvilku jsme se bezpečně dostali pryč z ledové plochy. Posadil mě opatrně na lavičku. Nejprve mi sundal brusli z té zdravé nohy, i když bych toho byla schopná sama, ocenila jsem to. A poté se přesunul k té zraněné, prohlídl ji snad ze všech úhlů a usoudil, že bude asi lepší ji nechat v té brusli.
,,Nechci ti ublížit, bolelo by tě to
ještě víc. Necháme to tak, sestřička ti to určitě sundá šetrněji než 91kilogramovej hokejista," usmál se a dal mi pusu na čelo.
Sedl si vedle mě a sám si ze svých nohou sundal půjčené brusle. Znovu jsem se po krátkém okamžiku ocitla v jeho náruči. I přes tu bolest jsem se neudržela a vyprskla smíchy.
,,Teď jsem totálně bezbranná a můžeš si semnou dělat, co chceš, víš o tom viď že jo," vyšlo z mých úst.
,,Nicol, já bych ti přeci neublížil. Ani ses předemnou nemusela předvádět. Věřím, že to umíš, ale když ses ani neprotáhla, nemohlas čekat nic jiného než nějaký úraz. Máš štěstí, že není daleko odsud nemocnice. Kam momentálně máme namířeno." odvětil mi velmi skepticky André.
,,Ale André, já tady nemám tolik peněz na to, abych mohla podstoupit nějaká vyšetření. Už tohle, že můžu být tady stálo strašně moc. Odveď mě na hotel. Prosím. Já to nějak rozchodim, určitě to bude jen výron. Nedělej si semnou starosti," věnovala jsem mu trochu pokřivený úsměv.
,,Blázníš? Já ti všechna vyšetření a veškerou zdravotnickou péči zaplatím samozřejmě. I kdyby to byl jen výron, bude lepší když se ti na to podívají odborníci."
Naše pohledy se na moment setkaly a oba jsme pochopili, co bude následovat.
Pomalu se ke mně přiblížil a jemně spojil naše rty v jedny.
Na tento okamžik jsem čekala tak moc dlouho, ale rozhodně to stálo za to.
,,Víš Nicol, záleží mi na tobě."
