Šli jsme s celým týmem na soukromou snídani, prý aby nás nikdo nerušil. Potom máme důležitý zápas a ještě se potřebujeme na něčem domluvit. Čekal na nás bufet. Jen škoda, že tu nejsou nějaké holky. Hned by se nám snídalo lépe. Každý si nandal to, co chtěl, já také. Stoupl jsem si vedle svého nejlepšího kamaráda a dal se s ním do řeči. V tom do naší místnosti vtrhla slečna, omluvila se a bez sebemenší otázky zase odešla. Její roztomilý obličej se mi vyryl do paměti a na tváři se mi objevil úsměv. Moc hezká holčina, doufám, že ji znovu v hotelu ještě uvidím. Byla jen v pyžamu a přes sebe mě měla přehozený župan. Všechny holky se kterýma jsem něco měl, musely mít na obličeji tuny make-upu i když šly třeba jen na záchod a ona si vyšla úplně nenamalovaná. A to se nachází v celkem luxusním hotelu, kde jsou ubytovaní slavní lidé a my, hokejisti.
,,André. Vnímej mě ksakru. Od té doby, co tady byla ta holka si úplně mimo," řekl Tom.
,,Jsem v pohodě. Nepřeháněj. Nějaká obyčejná dívka mě nedostane do kolen. A přeji ti dobrou chuť." odpověděl jsem kysele.
*1hodina poté*
Všichni jsme byli již převlečeni do výzbroje a zbývala jen poslední slova našeho trenéra. Neměl by být žádný problém porazit tým proti, kterému budeme hrát. Řekl nám jen, ať je nenecháme útočit a ať hrajeme, tak jako obvykle. Dali jsme si náš pokřik a odešli na led se trochu rozbruslit. Tenhle týden budeme hrát nejspíš dva zápasy a to jeden dnes a ten druhý ve středu, tady na našem ledu,.
Máme ty nejlepší brankáře, takže když někdo udělá chybu, oni to většinou chytí. Naše rozbruslení trvalo nějakých 30minut a stadion se pomalu začal plnit lidmi. Zajímalo by mě jestli tu někde není i ta malá roztomilá blondýnka, ale i kdyby tu byla, nemám šanci ji mezi těmi lidmi najít. Achjo.
Naši protihráči vyjeli z kabiny na led a zápas mohl začít. Tým New York Islanders nás sice v minulosti trochu potrápil, ale teď mám dobrý pocit, hlavně když v bráně bude stát Braden Holtby. Hlasitým klaksonem zápas začal. První třetina pro nás byla taková oťukávačka. V druhé třetině začala hrát druhá formace a konečně začala pořádná podívaná. Saša Ovečkin střelil gól a všichni fanoušci vstali a hlasitě nás povzbuzovali. Jenže u konce druhé třetiny se do naší brány trefil Brock Nelson. Na naší tribuně zavládlo ticho střídající hlasité pískání. Šla na řadu třetí formace, která po krátkém rozbruslení společnými silami trefila branku protihráče. Fanoušky to zvedlo z tribuny a nám to dodalo energii, která nám chyběla. V poslední třetině jsme je již nenechali vystřelit a dokázali jsme ubránit naše konto. Tudíž výsledek tak dlouho očekávaného zápasu byl 2:1 pro nás. Po zápase jsme si všichni potřásli rukama a na malý moment zmizeli v kabině..
Když zápas skončil. Všichni jsme se převlékli do civilního oblečení. Čekal na nás bufet s fanoušky. Tedy s těmi, kteří si to zaplatili. Doufám, že mezi nimi budou i nějaké holky, protože co si budeme vykládat slečny, které fandí nějakým způsobem hokeji jsou rozkošné.
Místnost, kde to mělo proběhnout byla obrovská. Minimálně dvakrát taková, než ta ve které jsme ráno snídali. Bylo prostřeno deset obrovských stolů, na kterých stálo jídlo, snad každého druhu. Každý měl chuť na něco jiného, takže jsme se rozdělili na menší skupinky. Já jsem šel s Tomem ke stolu s mořskými plody. Většinou míváme chuť na stejné věci a to se potvrdilo i teď. Na talíř jsem si nandal velké množství krevet, nějakou zeleninu, plátek lososa, chobotnici, ústřice a další podobné potvůrky. Chvíli jsme si spolu povídali o dnešním zápase a v tom se otevřeli dveře. V nic stálo mnoho fanoušků, tedy fanynek spíše. Rozzářily se mi oči. Většina šla k Sašovi a k Sidneymu. Když jsem ji uviděl, málem se mi zastavilo srdce. Byla nádherná. Na sobě měla tmavě modré šaty. Její nohy zdobily černé lodičky. Na tváři měla úsměv, ale bylo vidět, že je nesmělá. Styděla se. Když si mě všimla, šeptala něco své kamarádce. Potom co si nás obě dvě všimly, přišly k nám.
,,Ahoj. Tedy dobrý den," usmála se na mě ta roztomilá blondýnka.
,,Tykej mi prosím. Jsem André."
,,Já Nicol," políbil jsem ji ruku.
,,Těší mě. Dnes už tě vidím po druhé. Ráno si vypadala poněkud zmateně,"
,,Taky, že jsem byla. Omylem se mi podařilo vejít do jiné místnosti," řekla s menším úsměvem.
,,Odkud vlastně si Nicol?" zeptal jsem se s nadějí, že bydlí někde tady.
,,Ze střední Evropy, přesněji z České republiky. Přijela jsem hlavně z toho důvodu, abych tě viděla a obejmula." řekla a usmála se.
,,A já doufal, že jsi tady odsud. To je od tebe hezké, že letíš tolik hodin jen proto, abys mě viděla. Jak dlouho tady budeš? Šel bych někam jinam. V kolik tě můžu vyzvednout? Chtěl bych se o tobě dozvědět, co nejvíc. Najez se v klidu, dobře?"
,,Pokud chceš, vyzvedni mě v 18hodin. Bydlím v pokoji číslo 245. Budu na tebe čekat. Už se těším. Klidně si jdi pokecat s dalšími fanynkami. Dobrou chuť a děkuji za rozhovor," s těmito slovy jsem odešel zpět za Tomem, který nás opustil v polovině rozhovoru. Šel s kamarádkou Nicol někam jinam, aby nás nerušili.
Tom už stál po boku jiné slečny a na tváři měl obrovský, ale upřímný úsměv. Za mnou nepřišel nikdo kromě Nicol? Co se stalo? Většinou bývám středem pozornosti já, tentokrát si to užívá můj dlouholetý kamarád, ale co.. Pozornost není vše. Otočil jsem se zpátky na Nicol, stála tam jako opařená. S neutrálním výrazem, který mě až děsil. Přistoupil jsem k ní a lehce se dotkl její brady.
,,Nebo chceš jít už teď? Nikdo na mě už nečeká. Jsi jediná."
,,Ehm. Nechci tě nějak rušit, ale byla bych ráda, kdybychom šli už teď. Mám ti toho tolik, co říct."
Změnil se jí výraz ve tváři. Přišla mi šťastná a to semnou strávila teprve tak 10minut. Na tenhle den jen tak nezapomene, ale já také ne..
