Nezapomenutelná škola v přírodě

Konečně! kapitola 10.

Z pohledu Honzy (skupina 2 a 3): Už opravdu nevím, co máme dělat. Viky jsme nenašli a ještě k tomu nám začínaj docházet fáborky, kterýma si označujeme cestu. No prostě budeme hledat dál. Jdeme a jdeme a už se začíná trochu šeřit, není to tma, ale jen to není úplně světlo. Už máme opravdu hlad a jsme unavení. Najednou nám začne pípat vysílacka. Zvednu jí a ozve se:" Tak co? Kde jste?" Byla to Kačka, která měla v hlase, že se o nás začíná bát. Odpověděl jsem jí po pravdě, že Viky nemůžeme najít. Ona řekla, že chápe, že už jsem vyčerpaný, ale že si máme představit jak je Viky. Má pravdu, musíme jí najít. A potom řekla, že půjdou nasbírat co nejvíc dřeva. Rozloučili jsme se.

Řekl jsem všem z naší skupiny to co řekla Kačka a všichni souhlasili, že i kdybychom jí měli hledat týden tak jí najdeme. Všichni jsme začali řvát: " Viky, Viky, Viky!!!" Jdeme a jdeme a už je docela tma. Vytáhneme baterky a jdeme dál.

Z mého pohledu (skupina 1): Už jsou pryč skoro celej den. Začínám se o Viky bát, o ně strach nemám, protože jsem s nima asi před čtvrt hodinu mluvila. Teď je důležité aby jí našli. My zatím sbíráme dřevo, šišky a listí, které budeme potřebovat.

Z pohledu Filipa (skupina 2 a 3): Už jdeme tou tmou opravdu dlouho, je asi 22:00. Když nejednou Mia uslyší hlas. Neozvalo se to z blízka, ale vydali jsme se za tím. Cestou jsme křičeli, ale ten hlas se znovu neozval. Obrátili jsme se, ale najednou se nejistě ozvalo: " Je tu někdo? "

Běželi jsme za tím hlasem a pak jsme uviděli rozklepanou Viky jak sedí u stromu. Bylo na ní vidět, že hodně brečela. Když nás uviděla rozbrečela se ještě víc a my jsme jí objali. Honza s Tomem udělali ze svých rukou stoličku a nesli jí. Vydali jsme se na cestu zpátky. Cestou jsme sundavali ze stromů fáborky, třeba se ještě budou hodit. Když jsme asi po dvou hodinách došli do "tábora" byli jsme úplně vyčerpaný. Byl rozdělanej oheň a ohřátej čaj. Asi po 20 minutách jsme všichni usnuli.