Ráno jsem se vzbudila a ostatní ještě spali. Tak jsem se rozhodla, že půjdu natrhat nějaký jahodí atd. Už ho nemusím hledat, protože už vím kde roste a tak to bude rychlejší. Našla jsem toho docela dost a tak už jdu zpátky. Přišla jsem do "tábora" a tam už byla vzbuzená Johča. Řekla jsem jí, že jdu dělat čaj a šla pro kotlík a pak jsem si to uvědomila. Nemáme vodu! Co teď? Domluvily jsme se s Johy, že někoho probudíme, aby o tom věděl. Probudily jsme Tomíka a ten řek, že půjde s náma a, že by mohl jít i Honza. Tak jme probudili i Honzu. potom jsme probudili Viky, aby ostatním potom řekla, že jsme šli pro vodu.
Tak jsme se rozloučili, vzali s sebou co nejvíc věcí do kterejch se dá dát voda a šli jsme. Problém byl v tom, že jsme totálně nevěděli kam jít. Vzali jsme si s sebou ty fáborky a označovali si s nima cestu, nechtěli jsme riskovat, že se ztratíme. Šli jsme asi čtvrt hodiny, když v tom si Tomík vzpomněl, že nemáme vysílačku. Já jsem se začala tak neskutečně smát, že si to nedovedete představit. Nakonec se začal smát i Honza, Johča a potom i Tomík. Vlastně ani nevím proč, ale vím, že jsem to potřebovala. Od té doby co jsme tady jsem se ještě nesmála. A tak jsme šli zpátky, teda spíš běželi. Když jsme doběhli do tábora skoro všichni už byli vzhůru a divili se co tu děláme tak brzo. Vše jsme jim se smíchem řekli, vzali si vysílačku a šli.
Cestou jsme se ještě pořád trochu smáli a tak nám cesta rychle ubíhala. Otázka je jak nám cesta mohla ubíhat, když jsme nevěděli jak daleko je cíl.
Omlouvám se, že tak dlouho nevyšla kapitola. :-)
ČTEŠ
Nezapomenutelná škola v přírodě
PertualanganAhoj jmenuji se Kačka a chodím do páté třídy. Všichni v mé třídě jsou super. Jednoho dne se dozvíme, že jedeme na školu v přírodě. Ani si nedokážete představit jak se těšíme. Může se snad něco pokazit?... S prvními částmi příběhu nejsem spokojená...
