Cestou spátky jsme se neohlíželi, protože jsme se báli co bychom uviděli. Po chvilce jsme vyšli z městečka a rozhodli jsme se nesundávat fáborky, abychom sem ještě mohli zajít. Samozřejmě bychom sem šli za světla. Po asi půl hodině se začalo světlo drásat ven a po asi deseti minutách bylo světlo úplné. Eliška se koukla na hodinky a oznámila: ,,15:15!"
Po asi dvou hodinách jsme dorazili do tábora a tam se nás okamžitě všichni začali ptát, kde jsme vzali všechny ty věci. My jim vše řekli, včetně toho jak se v poledne setmělo. Oni na nás jen mlčky zírali.
Po asi pěti minutách ticha Šimon řekl: ,,Tak budem tu na sebe zírat jak idioti nebo značnem konečně něco dělat. Docela rád už bych dneska spal pod střechou." Vzpamatovali jsme se a začali jsme pomalu vstávat. Teď když jsme měli potřebné vybavení nám šla práce pěkně od ruky. A asi za tři hodiny bylo prozatím hotovo.
Z mého pohledu: Sedla jsem si na zem a opřela svoje zpocená záda o strom. Chvíli jsem jen zírala na odvedenou práci a potom jsem ze sebe udýchaně vykoktala: ,,Dobrá práce lidi!"
Koukala jsem na dvoupatrový přístřešek. Pro ty z vás co si to neumí představit, to vypadalo jako velká palanda. Nad horním patrem byla udělaná jednoduchá stříška tak, ze bylo do hlavních trámů zastrčeno nějaké kapradí a chroští.
Obě patra byla pokryta listím a mechem.
Schodli jsme se na tom, že zbytek dne uz nebudeme nic dělat. Budeme prostě jen odpočívat a povídat si.
A to jsme taky udelali leželi jsme v přístřešku a povidali si. Bylo to dlouho co jsme si takhle popovídali a v tuhle chvíli to byl ten nejlepší lék na všechny problémy.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud bych se měla ztratit v hlubokém lese, bylo by to právě s mojí třídou.
ČTEŠ
Nezapomenutelná škola v přírodě
הרפתקאותAhoj jmenuji se Kačka a chodím do páté třídy. Všichni v mé třídě jsou super. Jednoho dne se dozvíme, že jedeme na školu v přírodě. Ani si nedokážete představit jak se těšíme. Může se snad něco pokazit?... S prvními částmi příběhu nejsem spokojená...
