Nezapomenutelná škola v přírodě

Nečekaný zvrat kapitola 7.

Tak to jde dál i u ostatních a asi za hodinu mi Vendy "zavolá", že pouští posledního. Když i poslední přejde naše stanoviště, počkáme chvíli abychom měli odstup a potom jdeme pomalu za ním. Za chvíli jsme se všichni sešli na posledním stanovišti kde už byli všichni třeťáci. Poslali jsme s nima Viky, aby je dovedla do chaty. My ostatní jsme šli sesbírat elektrický svíčky a ona se k nám potom připojí. Sbírali jsme svíčky a byla to docela zábava, ale začala nám být zima a byli jsme ospalí. Došli jsme na konec a tak jsme si řekli, že si ty svíčky ještě spočítáme. Jedna nám chyběla a tak jsme se rozhodli, že si to ještě jednou projdem.  Najednou jsme uviděli záblesk světla někde v lese. Oddechli jsme si, protože ty svíčky byli docela drahý. Potom jsme došli na místo kde bylo světlo, ale místo svíčky jsme uviděli jen malí střípek skla blyštící se ve svitu měsíce. Byli jsme docela naštvaný, protože už jsme opravdu chtěli jít spát. Šli jsme spátky a potom se to stalo. Mia vykřikla: "Tak počkat, už jsem ušla přesně o deset kroků víc a cestu ještě nevidím!" Abyste rozuměli Mia si vždycky když se nudí počítá kroky. Stuhli jsme. "Ale vždyť jsme šli přesně tudy kudy jsme přišli" vykřikla vyděšeně Naty. Začali jsme se opravdu bát, ale já jsem se snažila zachránit situaci tím, že jsem řekla: "Třeba to ještě najdeme!" Bohužel neůspěšně. :-(

  Z pohledu Viky: Stojím na místě kde jsme se měli setkat už asi deset minut, ale oni pořád nikde. Rozhodla jsem se, že na to asi zapomněli a tak půjdu za nima. Už jsem prošla celou trasu, ale  nikoho jsem nepotkala, začínám se bát. Možná vám připadám jako strašpytel, ale v půl dvanáctý v noci, když jste sami je najednou všechno jiný. Najednou uvidím jak se v lese něco mihlo a tak tam jdu. Nic to nebylo atak si řeknu, že půjdu spátky do hotelu. Asi už budou tam, ale najednou se zase něco mihne. Jdu tam, ale zase to byl jen přelud... Už tu asi půl hodiny bloudím, protože nemůžu najít cestu. Hrozně se bojím.

Z mého pohledu: Je skoro půl druhý, naštěstí máme alespoň hodinky, ale mobili ne, jen vysílačky. Jsme úplně zoufalí, asi po hodině hledání to vzdáme a jdeme si zkusit udělat něco na spaní. Odhrneme jehličí a nanosíme alespoň nějaký listí, ale na víc už se nezmůžeme. Jdeme spát.  

Z pohledu Viky: Jsem mega unavená a tak si jdu lehnou i přesto, že se hrozně bojím. Jsem opravdu vystresovaná, ale únava mě přemohla. Měla jsem noční můru, probudila jsem se. Já se bojím i doma, když se v noci probudím natož tady sama v lese. Bojím se, že se mi vrátí ta noční můra a tak nechci usnout, ale zároveň jsem hrozně unavená a při pohledu na tmavý les mi přejíždí mraz po zádech, ale nakonec mě přemohla únava. Ráno jsem se vzbudila celá upocená, noční můra se mi sice nevrátila, ale vystřídala jí jiná. Přestože jsem pořád sama v lese, tak mám alespoň trochu lepší náladu, díky tomu že už je světlo.