Nezapomenutelná škola v přírodě

Voda kapitola 12.

Je to docela zvláštní, jít a jít, ale neznat kam. Jdeme a jdeme, sice známe cíl, ale neznáme k němu cestu a to se potom ten cíl špatně hledá. My naprosto netušíme kam jdeme, ale jdeme, pořád jenom jdeme. Nejhorší na tom bylo to, že nikde nebyl ani náznak vodního toku. Všude bylo jen sucho, rozpraskaná hlína a ani rostlin tu moc nebylo. Ale my jsme šli dál a dál. Prostě jsme jen šli neznámo kam doufaje, že se najednou před námi objeví potůček nebo prostě jen něco připomínající vodní tok.

Šli jsme fakt docela dlouho hladoví a dehydratovaní. Začali jsme si pomalu, ale jistě uvědomovat jak jsme byli naivní. Mysleli jsme si, že chvíli půjdeme, vezmeme vodu a zase půjdeme zpět. Prostě jsme si neuvědomili, že takhle můžeme hledat i pár dní a my jsme si s sebou nevzali ani žádné jídlo. Sice jsme ho moc neměli, ale mohli jsme si ho alespoň nasbírat.  Prostě jsme šli dál a dál. Měli jsme strašnej hlad a ještě větší žízeň, to tak už bývá když třetí den v podstatě nic nejíš a piješ jen minimálně. Opravdu jsme měli příšernej hlad a žízeň taky. Už to nešlo vydržet. Na chvilku jsme si sedli. Měla jsem takovej hlad, že jsem měla pocit, že můj žaludek požírá sám sebe. Takovou žízeň, že jsem měla pocit, že mi rozpraskává jazyk, že nemám v těle ani kapku vody ani sliny jsem v puse neměla. Jako kdyby ze 70% vody ve mně zbývalo jen 0,01%. 

Bylo to strašné. Udýchaně jsem řeka: "Tak co Johy taky máš takovou strašnou žízeň?" Nic se neozývalo. "Johy!" Zase nic. To už mě donutilo otočit k ní hlavu. " Doprdele kluci ona se nehejbe!" Honza se okamžitě otočil a na tváři měl děsně vystrašený výraz. Pak se otočil i Tomík. Netušili jsme co máme dělat. Byli jsme naprosto vyčerpaný, ale teď byla hlavní Johča. Rozhodli jsme se, že tu s ní Honza počká a já a Tomík půjdeme pro vodu. Zase to tu bylo prostě jsme šli a šli, ale nevěděli jsme kam. Teď to bylo ještě horší, protože Johance šlo možná i o život. Snažili jsme se běžet, ale moc to nešlo, byli jsme strašně vyčerpaní. Přesto jsme "běželi". Takhle jsme "běželi" docela dlouho, ale pořád nikde nic. Začínala jsem hodně ale opravdu hodně propadat panice. Já jsem se tam prostě složila. Když se Tomík otočil řekl: " Teď na hysterčení není čas, Joha nás potřebuje." My teď opravdu nemáme čas na mé  citové výlevy. Vzchopila jsem se, vstala jsem a "běželi" jsme dál.......