Heather & Leslie |CZ|

First

První dojem z něj byl nepředvídatelný, myslím.
Byl vysoký, seděl na té dřevěné staré lavičce a pomalu obracel šustící stránky mé oblíbené knihy od Petersona. Do té doby jsem měla zdání, že snad nikdo kromě mě nečte ty perfektní knihy, z kterých všichni dělají jen bezcenné texty a autora mají za hlupáka. Velkými hnědými brýlemi hltal každou větu, slovo a písmeno. Už z dálky jste cítili tu omamnou vůni silné vanilky, která Vás nutila jít stále blíže a mít osvědčující pocit, že musí mít doma opravdu skvělý kávovar na vanilkovou kávu. Leslie nikdy nebyl typ člověka, co by si jen tak pozdě večer sedal k cizímu člověku na téměř opuštěném náměstí a to byl opravdu velký romantik, hry od Shakespeara byly jeho nekonečnou vášní. Jen tam tak seděl a letmo se na mě podíval. Měl jemné strniště, bylo vidět, že je ve stresu. V podstatě si nedokážu představit, jak jsem v tu chvíli vypadala já a zrcadlo pro mě bylo v tu chvíli tou nejhorší noční můrou. S těžkým pocitem uznávám, že jsem se cítíla trapně, červenala jsem se a chtěla za každou cenu odejít. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Nohy jsem měla jako přimrzlé k chodníku a nemohla jsem z něho spustit oči. Měl vždy to správné načasování na konverzaci a člověka nutil nikdy na něj nezapomenout.
,,Je skvělý že?" sundal si své brýle a já neměla ponětí o kom mluví. ,,Myslím Petersona, je můj bezkonkurenčně nejoblíbenější." poklepal na místo lavičky vedle sebe. Musím říct, že můj první dojem byl strašný a bez legrace jsem se ho bála.
Byl mi šíleně nesympatický.
,,Možná je to osud tmavovlasá romantičko, stejná kniha není náhoda ne?" drze se pousmál a zvedl  svou na první pohled drahou, koženou tašku a vydal se mým směrem. Vůně byla čím dál tím ostřejší a intenzivnější.
Tohle byl typický Les.
Nikdy nikomu nedal pokoj a přitahoval k sobě pozornost svými chytrými poznámkami, což se mu ostatně často a velmi dobře dařilo.
,,Osud? Nevěřím v osud. Je to šaráda, nikdy se nic nastane jen tak z ničeho nic z vůle boží." dívala jsem se do země a čekala jeho další námitky a přidrzlé odpovědi.
Tak šeredně jsem se mýlila.
,,Každý má jiné teorie, ta tvá je také zajímavá. Jak se jmenuješ?" Vzhlédla jsem a na jeho tváři se stále držel ten typický lišácký úsměv.
,,Nejsi až moc zvědavý?" ve skutečnosti jen nenávidím své jméno a použila jsem jeden ze svých úžasných způsobu jak se vykroutit otázce, která mi byla nepříjemná.
,,Byla to jen zdvořilá a vhodná otázka pro tuto situaci." byl vždy tak šarmantní.
,,Ale nemusíš mi ho říkat, je to jen na to-"
,,Jmenuji se Heather." mé jméno mi v tu chvíli přišlo jako bez sebemenší chybičky a závady.
Dokonce jsem na něj byla hrdá a v tu chvíli jsem si ho vážila jako nikdy. Každopádně tento moment se mi stal poprvé a naposledy za život, protože jsem nikomu nikdy tolik nevěřila.
Usmál se a já se snažila uhádnout, co je v jeho mysli.
,,Leslie, těší mě." dámy a pánové, tohle byl jeden z mnoha úšklebků Leslieho Parkse.
A že jich nebylo málo.
Celá řada, kterou jsem si stejně vždy pamatovala.

Jenže on si ten den opravdu sedl ke mně a čistou náhodou vytáhl stejnou knížku.

V ten den jsem začala věřit na osud.