Heather & Leslie |CZ|

Eleventh

11:23
S Lesliem jsem se měla potkat přesně v 11:30 uprostřed Trafalgarského náměstí, které bylo ostatně jako vždy rušné, plné turistů, rodin ale i drobné brunety stojící v ruchu toho všeho ve svých černých ošoupaných teniskách čekající na svého nejlepšího kamaráda. Nejlepšího kamaráda. Už jsem se přes to přenesla. Pokud je Leslie šťastný, neměla bych být snad i já? Lžu si sama sobě. Sakra, ani si nedokážu přiznat to, že jsem neštastná, osamělá a jsem šílená a žárlivá kamarádka. Co je se mnou špatně? Proboha, Heather.
Občas mi přijde, že to tak asi má být. Zdá se, že nejsem dostatečně dobrá, krásná, nevím. Asi nejsem přitažlivá, blonďatá, modrooká mrcha co akorát- Dost sakra, dost! Co to se mnou je? Má sebelítost se mění v nenávist. Bože, jsem šílená. Šílená a šíleně zamilovaná. Musím se přes to nějak přenést, jinak to nejde.
Je větrno. Není hezky. Převládá takové to mlhavé počasí, které nemá nikdo rád. Londýn je pokryt šedým oparem, mrholí, stromy se ohýbají ve směru větru, lidé sebou nosí čepice, které létají ve vzduchu stejně jako jejich touhy. Létají jako ptáci, mají křídla, přijdou si svobodná, pomalu z těla vystupující, které je odmítá.
A pak tam stojí on. Okolo jsou stovky lidí, ale já vidím jen jeho, jako kdybychom tam byli sami. Jen by mě vzal za ruku a tančili bychom až do temné noci, bez přestání. V životě bych ho nepustila, už nikdy, už ne. Kdybych dostala jen jednu šanci, už nikdy bych se Leslieho nevzdala, s jeho kočkou, špatnými vtipy a dokonce tak šíleným vkusem co se hudby týče. Leslie je zatracený padouch. Nikdy se nedozví, co způsobil. Nikdy nezjistí, že už nikdy nedokáži milovat, že mu patří mé srdce. Je mu to jedno. Už je ticho. Nezní ta slova. Cítím se jako otupělá, vidím se v růžových šatech, připadám si šťastná, jsem šťastná. Vzbuď se sakra.
,,Ahoj Měsíčnice," usmál se. ,,vypadáš zasněně, tvůj úsměv tu září přes celé náměstí, víš o tom?" zalichotil. Heather, nenech se. Ta láska je falešná, drž ji v sobě.
,,To si nemyslím," zakroutila jsem hlavou a jemně jsem se usmála. Falešně.
,,Ale ano, nikdo se tu nesměje jako ty," nevěděla jsem, co na to říct. Nemůžu s tímhle bojovat. Proč mi tohle dělá? Mučí mě to, svírá mě to, cítím se bezmocná, využívaná a naivní. Co to se mnou je?
,,Jdeme? Mám příšerný hlad," jen kývl a šli jsme směrem k drobné čínské restauraci, která od náměstí nebyla ani tolik daleko. Vlastně si ji všimnete hned. Oranžovým nápisem svítí přes celou čtvrť, je to něco jako centrum štěstí. Dodává té ponurosti alespoň trochu štestí a optimismu. Nedokážu si tu ulici představit bez ní.
Sedli jsme si do zadního boxu, tam to mám nejradši. Je tam klid, čisto, ticho. Vždy se tam cítím bezpečně, jenže teď se cítím jinak. Přijdu si jako sevřená, sklíčená v klubku, jako ptáček v kleci. Sama.
Naproti mě je muž. Je šťastný, sebevědomý, má vše, co si může přát. Dívku, přátele a Heather. Kamarádku, pro kterou znamená ten muž vším, ale ona je jemu lhostejná. Je jako náhrada.
To poledne jsme se nasmáli jako nikdy. Já byla šťastná, alespoň na chvíli. Alespoň na chvíli se mi vyplnilo moje přání. Alespoň na chvíli, jsem mohla okusit ten ráj, nebe, tu bláznivost, můj sen. Na chvíli, ale přece jenom. Byla jsem šťastná. A to mi stačilo.

,,Koláčky štestí!" přiběhla prodavačka a donesla nám na talíři dva kousky nějaké sušenky.
,,Jsou kouzelné! Legenda praví, že to co, stojí koláčku je váš neodvrátitelný osud! Je to něco, co už nemůžete nikdy změnit, i kdybyste sebevíc chtěli." nadšeně a poněkud zasněně pronesla. ,,Dobrou chuť!" s úsměvem se na mě podívala, jemně jsem se usmála a poděkovala, načež drobná asiatka odběhla zpátky do kuchyně.
Zvláštní. Žádné koláčky jsme si neobjednávali.
,,Blázen," tiše odvětil Leslie. Asi si to říkal sám pro sebe, ale já to slyšela.
Pomalu otevíral drobnou sušenku, prsty vytáhnul papírek a zamyšleně se na něj díval. Viděla jsem, jak krčil obočí, nechápal ji. Dokonce bych řekla, že byl zklamán.
Co tam asi má? Hlavou mi běhaly tisíce divokých myšlenek. Nadechl se a pomalu začal číst.
,,Vaše štěstí vás bude pronásledovat celý život i s vašimi chybami, které slepě činíte." vydechl. ,,No to je ale hloupost, no nemám pravdu?"
Do rukou jsem jemně vzala sušenku a v rukou jí rozpůlila. Rozklepanýma rukama jsem vytáhla malý lísteček a nahlas vydechla.
Zatajil se mi dech. Zastavilo se mi srdce. Tělo jako kdyby náhle přestalo fungovat.
,,Někdy musíte hledat svou osudovou lásku přímo před sebou."
Nevnímala jsem až do doby než jsem si všimla ruky mávající před mým obličejem.
,,Heath, co tam máš ty?" zvědavě se ptal při konzumování sušenky. Vyděšeně jsem se podívala, mé rty byly mírně pootevřeny a pot na mých rukou jasně naznačoval, že tyhle situace neumím nikdy řešit.

,,Něco podobného." usmála jsem se, zmačkala lísteček a vyhodila ho do nejbližšího koše.

Lhaní je často méně bolestivější než přiznat sama sobě pravdu.