Heather & Leslie |CZ|

Third

Jeho byt v zapadlé čtvrti města byl malý a velmi skromný, avšak jsem z jeho šťastné, usměvavé tváře poznala, že je spokojený a má vše, co si může přát. Zaváněl silnou očekávanou vanilkovou vůní stejně tak jako on sám a byl akorát tak velký pro osamělého mladého atraktivního může a kocoura.
Přesně tak, Leslie měl kocoura.
Velkého, tlustého kocoura, který se jmenoval Ruffus. Ruffus byl možná tlustý, ale stejně tak tlustá byla i jeho inteligence a bylo to sakra chytré zvíře. Ta otravná chlupatá kočka se kolem mně obmotala hned, jak jsem přišla z práhu dveří a Les vždy říkal, že ze mě stejně jako on jako z mála, snad jako z jediné, vycítil jistou osobní vyjímečnost a odlišnost. Nejdříve jsem si myslela, že mě chtěl urazit nebo, že je to blázen. Spíš jsem se skláněla k teorii, že to říká s velkou dávkou ironie a sarkasmu, jako to často, s chutí a velmi rád dělával. V podstatě Vás jako štěně nevinně urážel, aniž byste o tom věděli a se smíchem pozoroval Váš udivený a zklamaný výraz plný nepochopení. Teď si musíte myslet, jak zatraceně moc velký hlupák to je. Což o to nejde, on je, ale nikdy ty hloupé, podle něho vtipné urážky a poznámky nemyslel vážně a byť jednu špatnou urážlivou situaci Vám vynahradil tisícy úžasnými momenty, které se Vám jen tak lehce z hlavy nevymažou i kdybyste je sebevíc chtěli nechat nadobro zmizet. Připoutal si Vás k sobě silnými pouty a klíček zahodil hluboko do toho nejtemnějšího moře, proto mi na něm vždy nejvíce záleželo. Byla jsem k němu nevědomky, nevrátitělne připoutaná a proto mě nejvíce bolelo, když jsem ho ztratila úplně. Byl něco jako voda v mém moři, které nesmělo nikdy vyschnout.
Leslie měl příšerný humor. Měl tak strašně příšerný humor, že jsem i já byla vtipnější a zábavnější. Jeho vtipy byly hrozné, téměř nikdo se jim nesmál a nepřišli mu k popukání. Vlastně jsme se jim smáli jen my dva a lidé si o nás mysleli, že jsme blázni. Taky, že jsme byli.
Ty mé by se čistě daly přirovnat k vtipům do televizních komedií, kterým se směje snad polovina města.
Proto jsme popíjeli výbornou vanilkovou kávu z výborného kávoru, byli zabaleni do jedné obrovské chlupaté deky a sledovali ty nejstupidnější španělské telenovely a talkshows, které spadaly na žebříčku popularity pod ty nejméně sledované. Nikdy jsme se neměli líp a tlustý kocour Ruffus ležel mezi námi a zahříval nás. Ticho, které panovalo se avšak nedalo popsat jako to trapné, ale jako to klidné a příjemné, které každý jednou občas potřebuje. Leslieho jsem znala dvě hodiny, ale ani v těch 18:57 po tak krátké době jsem se před ním necítila jako někdo méně vyjímečný nebo jako někdo podřazený. Dodávání odvahy, sebedůvěry a sebeúcty byla mimo jiné jeho skvělá vlastnost, kterou uměl lépe než kdekdo jiný. Mezi ostatními jsem se cítila jako šedá myš bez duše, jako někdo, kdo si nezaslouží respekt a důvěru nebo sebemenší pohled. Pohledy, které na mě byli z velké části upřené, byly jen ty arogantní, namyšlené, opovrhavé a odsuzující.
Většina mých ostatních falešných přátel mě pak celým svým srdcem nesnášela. Byla jsem jen kus využitého oblečení v second-handu.

Jenom pro Leslieho jsem byla vždy perfektní a jedinečná.