Heather & Leslie |CZ|

Tenth

Probouzím se a prsty si jemně promnu oči. Dnes je krásně.
Slunce svítí jako jindy, z ulic je slyšet dětský smích, slyším ty auta, lidi co spěchají do práce, ptáky zpívat, dokonce i sousedka si zapla svého oblíbeného Davida Bowieho. Jenže najednou se vzbudím podruhé, jako znovuzrozená, jako úplně jiný člověk a vidím u realitu. Jen v mlhách, které postupně nabírají jasu se mi v hlavě přehrává včerejšek.
,,Miluji tě, Heather." Jak sprostá lež! Nenávidím ho, nenávidím sebe, chce se mi brečet. Všechno je na nic.
Byl to nádherný pocit. Být milován přesně podle vašich plánů, přesně tak, jak jste si to vždy přáli. Je to splněný sen. Vteřinový záblesk štěstí, které je jako droga. Chcete stále víc a víc, ale čas vám zneumožní býti štasten. Nenávidím čas. Byla jsem tak hloupá, měla jsem ho v tom nechat a nikam nejezdit! Dej si facku, Heather!
Ale jak? Jak se neobětovat pro někoho za koho byste raději sami zemřeli? Jak nechránit někoho, koho milujete více než sebe? Až takové mé okouzlení bylo. Neznala jsem odpovědi na řadu otázek. Milión otázek, na které jsem odpovědi nikdy nedostala.
Telefon. Vyzvání.
Rozejdu se a jen ztěží čtu jméno na displeji.
Leslie.
,,Ano? Leslie, jsi v pořádku?" první otázka, která je pro mě snad tou nejdůležitější, důležitější než můj vlastní život, mé vlastní bezpečí.
,,Heather, díky bohu, že jsi to zvedla," hlasitě oddechl. ,,Strašně moc se ti chci omluvit za včerejšek, vlastně hlavně poděkovat víš? Musel jsem se chovat jako naprostý hlupák a byl bych rád, kdybychom mohli zapomenout na vše, co se včera stalo, bereš?" mluvil tak hrozně rychle, jako kdyby to chtěl mít rychle za sebou, jako by o tom nechtěl mluvit, chtěl zapomenout. Dýchal tak trhaně, jako by byl nervózní z mé reakce, jaký na něj budu mít názor, jaké bude naše přátelství.
,,M-myslíš, úplně všechno?" zakoktala jsem a uvědomila si, že si nejspíše nepamatuje polovinu z toho, co se opravdu stalo. Vždyť usínal, sakra.
,,A ty se divíš? Včerejšek byla chyba, katastrofa." zasmál se. ,,Tak co? Platí má mladá dámo?" očekával mou odpověď jako nějaké odpuštění hříchu. Chtěl to pozitivum pro svou spokojenost a vnitřní štěstí. Sobec.
,,Platí Parksi. Ale dlužíš mi obrovský oběd, počítáš s tím, ne snad?" pronesla jsem sebevědomým tónem, tak jako bych přímo trvala na své odměně. Moc dobře věděl, že miluji čínskou kuchyni a to nejvíce v nedávno otevřené restauraci v Chinatownu.
,,Stará dobrá Heather Moonová a její závislost co se jídla, pálivého s tou ošklivou omáčkou, týče." zasmál se. ,,V jedenáct buď připravená. Stavím se pro tebe, měsíčnice."
,,Dobře, Parkere. Ahoj." zasmála jsem se a típla hovor.
Dobře.
Konec divadla.
Falešný úsměv dolů. Už se nemusíš přetvařovat.
Nelhala jsem, protože jsem byla jeho nejlepší přítelkyní a chtěla ho ušetřit všech těch humorných žvástů.
Lhala jsem, protože ho miluji a dokázala jsem snést to, že je šťastný i beze mě.

Dokázala jsem snést to, že zapomněl a ta noc zůstala jenom v mé paměti.