Heather & Leslie |CZ|

Ninth

Nenávidím ten pocit. Ten pocit toho smutku, jako kdyby vás už nic nemělo těšit, jako kdybyste byli plní té zahořklosti v bezedné láhvi. Pocit nekonečna, který vás svírá, myslíte na něj každý den, nedá vám spát ani tu nejmenší hodinu a nemůžete se ho zbavit. Leslie, Leslie, Leslie ... Holly.
Sakra, Heather, uklidni se! Jsi naprosto šílená!
Šílená, prázdná, s myslí na měsíci. Leslie se mi šíleně vetřel do hlavy, už od začátku. Nenáviděla jsem ho, tak moc jsem ho nenáviděla. Ale sakra. Já ho přeci milovala. I přes rostoucí zášť ve mně, jsem ho tak strašně moc šíleně milovala každým dnem, každou hodinou, každou minutou. Pořád. Bez přestání.

Byl tak šťastný. Zářil jako Slunce a já byla Měsíc. Tak blízko, ale zároveň tak daleko od sebe. Nikdy jsme nemohli být spolu, střídali jsme se jako den a noc, nikdy jsme se nepotkali. Mluvil o ní jako o pokladu, jako o něčem, co pro něj mělo cenu tak obrovskou, jako zlatý důl, nebo snad třeba jen ty drahé hodinky, co vždy nosil. Byla jsem pro něj jen napodobenina, nikdy o mně takhle nemluvil, nikdy jsem mu nestála za zmínku. Byla jsem vzduch. Prach. Bez ceny.
Ani jsem neplakala, když odešel. Nebylo to k breku, pláč má daleko ke hranici smutku. Tohle byl smutek, který snad ani nejde popsat. Nezmůžete se na nic, ani přemýšlet nemůžete. Držíte to v sobě a nejde to ven, kéž by šlo. Tak moc jsem si přála, abych to mohla prostě jen tak vypustit, nechat to jít. To těžko.

Je noc, kdy jde Leslie s Holly na rande. Nevím, jak se cítím, je to zvláštní. Dívám se na telenovely, ale není to ono, bez něho ne. Spousta lidí by řekla, že jsem na něm závislá, ale to byla spíš ta touha. Z mé strany to byla láska na první pohled, hned jsem věděla, že jsem se zamilovala, přišlo mi to až divné. Byla to vlastně tak trochu moje závislost.

Z mého přemýšlení mě vytrhne telefon. Kdo to může být? Nikdy mi nikdo takhle pozdě nevolá.
Zvednu telefon. Chvílí zní jen hrobové ticho.
,,Heather?" okamžitě rozpoznám ten hlas. ,,Heather, jsi to ty?"
Byl opilý.
,,Jo, jo," odmlčela jsem se. ,,Jsem to já." ztěží jsem se nerozplakala.
,,Skvělý. No víš," chystal se něco říct. ,,Mohla bys pro mě přijet? Jsem v nějakém klubu, hodně svítivém, nedaleko kavárny. Myslím, že to nezvládnu. Myslím tím dostat se domů," zněl tak zklamaně. ,,Nezvládnu to takhle autem." prosil. Co jiného mi zbývalo?

Nastartovala jsem auto a jela vstříc temným ulicím k nočnímu klubu, který jsem ani zdaleka neznala. Všude bylo tolik světel, aut, lidí a celkově toho nočního života, který jsem tak postrádala. A pak tam stál on. Leslie, kterého jsem postrádala ještě více. Ozařovalo ho růžové světlo z nápisu baru a byl snad o moc hezčí než jindy. Z baru hrála hlasitá muzika a on jen stál před tím menším podnikem s jeho typickým rozcuchem a zoufalým pohledem.
Když nasedl do auta, jen se na mě podíval a usmál se. Usmál. Bylo to asi takové, jako kdyby se alespoň na tu minutu zastavil čas. Jen on a já.
,,Co se stalo s Holly?" snad jsem nebyla moc zvědavá. Přece jenom, nevypadal na to, že by se tím chtěl dvakrát chlubit, jeho pohled mluvil za vše, co měl na srdci.
,,Ztratil jsem se jí." povzdechl si. ,,Tedy, spíš asi někam utekla. VNevím. Pak mě opili nějací její přatelé, moc se nepamatuju. Bylo to divné. Zavez mě domů, prosím." jen se podíval z okna na ulici. Povzdechla jsem si a nastartovala motor. Slyšela jsem jen jemné pochrupování. Usínal.

,,Miluju tě, Heather." zamumlal, načež jen upadl do tvrdého spánku. Popadla mě úzkost, smutek, stejně tak jako předtím, jen daleko silnější. Bylo to strašné.
Jedna slza mi stekla po horké tváři.

Bylo to poprvé a naposled, co mi to řekl do očí.
Tak zatraceně tehdy lhal.