Heather & Leslie |CZ|

Eighth

Bylo to ráno jako každé jiné. Pochmurné londýnské ráno s trochou kávy a hlubokých myšlenek o životě ostatních lidí. Mým bytem se ozval hlasitý zvonek. Leslie, proběhlo mi hlavou. Ani nevím, proč jsem na něj v tu dobu tolik myslela, i když jsem ho vlastně nikdy neznala. Bylo to zvláštní, ale byla jsem šťastná. Byla jsem tak šťastná. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

Jen co ho vidím, úsměv od ucha k uchu, vlasy spíše ranní, rozcuchané, nedbalé. Na sobě má mikinu s potiskem Manchester United, která je neotřelá a bije do očí. Jen co ho vidím, představím si nadšence fotbalového týmu, kterým pro váš údiv nikdy nebyl, protože tu mikinu mu půjčil jeho starší bratr. Vlastně by se nedalo říci půjčit, Leslie mu ji vzal. Starý dobrý Leslie. Vždy dělal věci, co bavili ostatní. Vlastně byl v tom našem malém spolku ten nejvtipnější. Vždy dokázal navázat atmosféru a rozesmát druhé. To se mi u něj vždy tak líbilo. Nikdy jsem nebyla ani zdaleka jako on a opravdu pochybuji, že někdo někdy bude. Měl reputaci, vypadal vždy tak upraveně a uspořádaně.
Proč jen ta dobrá nálada? Zářil stejně tak jako to slunce nad horizontem.
,,Heather," vydechl. Mé jméno bylo tak obyčejné. Když ho říkal on, nikdy mi obyčejné nepřišlo, snad jako ani by nebylo mé. Zvláštní. ,,Tak rád tě vidím." usmál se a roztáhl své obrovské ruce. Objala jsem ho a cítila jsem ten klid, to uvolnění. Opět. V tu dobu jsem se za to nenáviděla, věděla jsem, že by to neskončilo dobře a já ho nechtěla ztratit. Dnes nelituji že jsem ho milovala.
On byl jediný, koho jsem kdy opravdu milovala.

,,Co, že tak záříš? Měla bych snad o něčem vědět?" Hluboko jsem v sobě držela naději. Naději toho, že si jen možná lžu sama sobě nebo jsem příliš podezřívavá, lehkovážná a snad možná i tak moc žárlivá, že jsem si nechtěla připustit, že jsem měla pravdu. Lhát mi nejde, natož sama sobě. Já se nemýlila.
,,Víš Heather, mě je to hrozně trapné," usmál se. Pobídla jsem ho kývnutím. Stáhlo se mi hrdlo. ,,V práci je jedna dívka. Jmenuje se Holly a opravdu se mi líbí. Je moc milá víš? Moc hezky se usmívá, je krásná. Vždy za mě bere směny a nabídla mi, ať s ní jdu na večeři. Bojím se, že to zkazím. Myslíš, že bych měl jít?" Neposedná slza se snaží vydrat na povrch. Cítím úzkost. Snad jen to pomyšlení, že by takhle nemohl mluvit o mně, mě drtí zevnitř. Na malé a menší střípky bolesti.
,,Nezkazíš, jsem si tím jistá. Ty jsi přece Leslie Parks, ten nikdy nic nezkazí, rozhodně se ničeho nebojí a rozhodně neváhá." zasmála jsem se, abych zahnala smutek. Pravda. Leslie takový byl. Proč by se vlastně něčeho měl bát? Byl tak sebevědomý.
,,Jdi." poručila jsem mu. Nesnáším lhaní. Někdy je potřeba.
,,Heather Moonová, jsi má hvězda. Ale snad víš, že naše kamarádství to nepřekazí, že ano? Nikdy bych nedovolil, abych přišel o tak skvělou kamarádku jako jsi ty. Naše přátelství je jako má studna, můj domov, můj záchranný člun, část mého nudného života, který bez tebe nemá moc velkou cenu. Nikdy bych ho neopustil. Si pro mě tak důležitá, nikdy bych to přátelství nenechal jít." plně se usmál a vložil jeho ruku do té mé. Záblesk štěstí vystřídalo opětovné zklamání.
Říkal to z lítosti.
Z pouhé lítosti.
Nechtěl se cítit bezcitný a chtěl vidět, že jsem šťastná nebo alespoň slušně zahraji tu bolestnou lež. Vyloženě to chtěl vidět. To, že mi celá tahle šaráda byla uhozená.
Chce se mi znovu a znovu brečet.
Přátelství, přátelství, přátelství ...
To slovo se mi v hlavě přehrávalo jako nekonečná ozvěna hláska po hlásce. Slovo tak krásné, ale zároveň zlomující nenaplnitelné. Nesnáším to slovo.

A tak jsme seděli ruku v ruce a hřáli se pod teplou dekou.
Jako přátelé.