Heather & Leslie |CZ|

Sixth

Červánky zdobily podzimní Londýnské ráno s doprovodem hlučného deště, který mě vzbudil a donutil pozorovat ulice z okna, jako to vždy dělávám. Přemýšlela jsem o Lesliem, tehdy jsem ho ještě tak neznala a neměla jsem z něho přílíš dobrý pocit. Všichni ostatní ho milovali, perfektně zapadal do společnosti a nijak se nebránil popularitě a oblíbenosti. Byl člověk, který byl pro všechny vzorem a byl si sám sebou natolik jistý, že dokázal vést skupinu lidí, kteří si přišli nepotřební. Dodal jim asi tu nejdůležitější část lidské osobnosti - význam života.
V mém přemýšlení mě přerušil vibrující telefon, který oznamoval novou textovou zprávu. Na obrazovce se velkými písmeny objevilo Leslie Parks, což se tam psalo po většině času.

Nejdražší Heather Moonová,
textová zpráva je poněkud neformální, ale smím Vás pozvat na čaj a maratón trapných seriálů?

Se vší láskou,

L.

Nad každou textovou zprávou, kterou mi poslal, jsem se přihlouple usmívala, protože používal poněkud veleúctěná a slušná slova, která se užívají v dopisech, telegramech či romantických knihách. Vždycky si dal perfektně záležet na postavení slov, oslovením a zdvořilosti. Ani jsem se nenamáhala odpovědět a ve dvou minutách si oblékala tmavý kabát a kožené kotníkové boty.
Musím říct, že jsem běžela co nejrychleji, jak to šlo, protože být s ním pro mě už tehdy představovalo obrovskou touhu, která by se v té době dala přirovnat k ranní kávě. Ze začátku jsem ho opravdu nenáviděla, protože se zdál být poněkud povrchní, sobecký a velmi egoistický. Celou dobu jsem si pak snažila nalhávat, že takový opravdu je, ale on nikdy nebyl. Čím víc jsem s ním byla, tím víc a častěji jsem ho potřebovala vidět a z ranní kávy se ta závislost přeměnila na něco jako je spánek nebo jídlo. Každý den jsem ho potřebovala více a více a nenáviděla jsem se za to, jak jsem k němu byla připoutaná. Také jsem si namlouvala, že s tím dokážu něco dělat. Že se na něj přece můžu vykašlat, ale nikdy jsem to neudělala, protože jsem nemohla. Nikdy jsem se nepřemluvila k tomu, dávat mu něco za zlé nebo se na něj naštvat jen tak z nějakého náhodného důvodu, který by mě zrovna v tu chvíli napadl.
Běžela jsem tak rychle, že jsem skoro srazila jednu paní, když jsem si představovala jeho šťastnou tvář a ten jeho zvučný smích. Konečně jsem viděla dům a rozeběhla se ještě více, když jsem ho zahlédla stát u velkých dveří. Silně mě uchopil do svých paží a já nikdy nebyla štastnější. Nikdy jsem se necítila tak bezstarostně a plná jisker. Nikdy jsem nechtěla, aby tahle pevná objetí někdy skončila a ani jsem si to v tu dobu nenalhávala a nechtěla připustit to, že by se to někdy mohlo stát. To štěstí se v mé hlavě zdálo být nekonečné a myslela jsem, že si to, co se stalo si nikdy nezasloužíme. Že si přece vždy zasloužíme štěstí a černý mrak se nám obloukem vyhýbá. Už jsem zmiňovala, že jsem velký optimista?
Celý den jsme strávili spolu a já z něho ani na minutu nespustila oči. To, jak se snažil dělat naštvanéno, když jsme se dívali na jiný pořad, než chtěl. To, jak mě odstrkoval z gauče a vymlouval se na to, že ho platil a že jsme v jeho úžasném bytě. Ten den byl můj smích mnohem otravnější než jindy.

Tušila jsem, že dny s ním nejsou nekonečné, ale i tak jsem si ten den užívala jako by byl můj poslední.