Dva chodci

-1-

Už stovky, ne-li tisíce let, v každé zemi od severu k jihu, v každé generaci se rodí dobří lidé i ti věrní zlu, kteří žijí na úkor druhých. A to vyvolává nenávist. Tu nenávist, která volá,ba přímo křičí po krvi a pomstě. A to si žádá "Chodce"- potulného vraha, který vždy udělá správnou věc. Je jedno,jestli to bude černý chodec z jihu nebo bílý ze severu, jeho pomoci se dostane každému, kdo za ni zaplatí.

V malém městě uprostřed lesů na jihu lidského královstv íMarnelis, které leželo v samém středu Elroanu, panoval čilý pouliční ruch, asi jako v každém městě v tento letní čas. Na trhu na hlavním náměstí se překřikovali obchodníci se svými nabídkami, jedna výhodnější než druhá, na rohu si něco štěbetal hlouček starých bab a v zapadlé uličce mezi napůl dřevěnými domy hrála skupinka dělníků kostky. Poblíž náměstí v jedné malé hospodě dojídal svůj kus vařeného vepřového masa statný černovlasý muž v černém oděvu se stejně tmavým pláštěm hozeným na vedlejší židli a s dlouhou jizvou, která se mu táhla po strništěm porostlé tváři. Odsunul od sebe prázdný talíř a vydatně si lokl piva. Během celého svého oběda sledoval přes pootevřené špinavé okno dění za otevřenými skleněnými dveřmi na balkonu v druhém patře honosného domu přes ulici. Hrála tam veselá hudba, stěny pokrývaly červené koberce a na hromadě hedvábných polštářích seděli tři starší muži, mezi kterými tancovalo několik kurtizán s talíři plnými jídla a džbány s vínem. Ailred moc dobře věděl, proč si v hospodě vybral právě toto místo. Měl odsud perfektní výhled na onen vykřičený dům, který skutečně vítal. Jeden z mužů v pokoji byl Valyarus, radní města a také jeho dnešní cíl. Ailred se znechuceně zašklebil při pohledu na toho člověka. Úředník byl starý, oplácaný, šedivý dědek s jízlivým šklebem na tváři a ohavným knírkem pod zrudlým nosem. Už od prvního pohledu to byl špatný člověk.

Před dvěma dny za ním přišli zoufalí obyvatelé města a doslova na kolenou ho prosili, aby je radního zbavil. Byl jejich poslední naděje na spravedlnost, radní byl až moc bohatý na to, aby ho dostihlo běžné právo. Když tak seděl v tom pajzlu, kam ho zatáhli na rozhovor, a poslouchal, co všechno Valyarus ve městě prováděl, věděl, že tuhle práci musí vzít. Korupce a díl veřejných peněz do vlastní kapsy byly zločiny, které mu dávali živobytí. Když se k nim přidala a i nějaká ta vražda nebo žalář za smyšlený zločin, byla to pro něj práce snů, která na něj čekala i zde.

"Hej ty, chlapče!" vytrhl Chodce ze zamyšlení starý hostinský. Téměř nepostřehnutelným zatlačením roz-třesenou rukou na svalnaté rameno ho donutil odvrátit pohled od okna. "Co se děje?" zeptal se hostinského. "Nezírej tak na hosty v pavilonu. Chceš snad přijít o život?" Hlas hostinského zněl skutečně vyděšeně. Jedno z Ailredových obočí povyskočilo o něco výše, než se obyčejně nacházelo. "Jen jsem si říkal,jaký je to luxus takhle pít v tuhle denní dobu," řekl,nejspíše až moc nahlas, než by se na jeho slova v tomto městě slušelo, protože ho hostinský téměř okamžitě donutil vstát a přesunout se od okna do vzdáleného tmavšího koutu hospody. "Měl by sis dávat větší pozor na pusu, cizinče. To je radní Valyarus, ten nezaváhá, pokud se mu nebudeš zamlouvat,"varoval ho. „Nic jsem přece neudělal, jen jsem tu poobědval. To snad není zločin," zasmál se Ailred. "Valyarus se neštítí nikoho a ničeho a využívá své postavení k páchání špatností," prozradil mu, co už dávno věděl. Ailred jen pokýval hlavou, že rozumí, a zamířil zpět na své původní místo. I přes varování znovu zvedl pohled k pavilonu. Za oknem přibyla během jeho nepřítomnosti další osoba. Krásná, mladá kurtizána s dlouhými bílými vlasy a bouřkově modrýma očima,které byly jedinou částí její tváře, jenž mohl dokonale vidět. Zbytek totiž zakrýval zlatý závoj. Tenký, lehký, bílý oděv velmi diskrétně ukazoval světu ladné křivky jejího štíhlého těla. Hostinský před něj postavil další plný korbel s pivem. Ještě než mohl odejít, přitáhl si ho Ailred za ruku blíže k sobě, aby se ho mohl zeptat na ženu v bílém. "To je Nikalia, nejlepší a nejžádanější kurtizána v pavilonu.Říká se, že za ni Valyarus utrácí v poslední době spousty peněz," informoval ho krčmář šeptem. Ailredovi bylo jasné,asi stejně jako všem lidem ve městě, že šlo i o peníze z městské pokladny. Na krátký okamžik se zamyslel. Jak se dostat k někomu, kdo si skutečně blízko k tělu nepustí nikoho a je neustále pouze v doprovodu svých strážných? Ta žena by mu mohla být, při troše štěstí, skutečně užitečná. Kolik mužů si bere stráž do pokoje lehké děvy. Z malého koženého měštce vytáhl několik zlatých mincí a podal je hostinskému, který se mu vděčně uklonil. "Děkuji za jídlo," pronesl ještě jeho směrem, než podnik opustil.

Jakmile vyšel na hlučnou ulici, neodpustil si naposled nahlédnout do okna pavilonu. Žena s bílými vlasy právě nalévala radnímu do sklenice červeného vína, zatím co se po ni muž sápal a hrál si sádelnatými prsty s jejími vlasy, které jí s malých copáncích spadaly okolo zahalené tváře. Bude tu kurtizánu muset večer navštívit.

Na město padla noc. Temná obloha byla poseta miliony hvězd a zářící luna svítila na dlouhou cestu unaveným pocestným, kteří bloumali bezcílně ztichlou noční krajinou, nemaje, kam složit hlavu.Nepatrné množství jejího světla dopadalo i na bělostnou kůži půvabné kurtizány, která dokázala jediným pohledem očarovat každičkého muže Elroanu a která se za zdmi vyhlášeného pavilonu právě chystala k odpočinku po dlouhém dni. Postupně odložila zlatý závoj, který celý boží den skrýval před světem její tvář, všechny šperky i velkou zlatou sponu, jenž věznila její bílé vlasy ve vysokém drdolu. Ty se v okamžiku rozutekli po jejích zádech až k pasu. Ailred, kterému nedalo příliš práce dostat se nepozorovaně na balkón pokoje té krasavice, sledoval toto nádherné divadlo zcela okouzlen jejími ladnými pohyby. Stál tam, opřený o rám velkého okna, které bylo kvůli horkému letnímu večeru otevřeno dokořán, a upíral pohled na drobnou ručku, jak sahá po hřebenu, aby neposlušné vlasy zkrotila.

"Jeto opravdu úžasné sledovat, jak si žena češe vlasy,"zašeptal. "Obzvláště, pokud je tak krásná," dodal. Nikalia na něj otočila až překvapivě klidné, ledově chladné oči. Vypadala tak vyrovnaně, jako by ji jeho přítomnost nijak nezaskočila, jako by ji snad čekala. Ailredovi to ale v tu chvíli nijak zvláštní nepřišlo. Jeho mysl byla zcela v moci kouzla její krásy. "Co by si řekla tomu, že bychom si spolu trochu zašpásovali?" navrhl jí bez okolků. "Sice ti nemůžu zaplatit moc, ale dokázal bych tě uspokojit i jinak." Věnoval jí jeden ze svých proslulých svůdných pohledů, kterému už podlehlo nespočet žen. "Takové krásy je škoda pro ty staré zbohatlíky a zkorumpované, zkažené úředníčky,"pokračoval, zatím co Nikalia neřekla ani slovo a ani to nevypadalo, že by se k tomu chystala. "Žena, jako jsi ty,potřebuje vedle sebe někoho silného, mladého..." Chodec by ve svém monologu s velkou pravděpodobností pokračoval dál, ale zarazil se a spolkl všechna další slova, když Nikalia vstala ze stoličky u zrcadla a pomalým lehkým krokem k němu přistoupila. Ailred se na ni laškovně usmál. "Tak co na to říkáš?"zeptal se jí. "Že jsi poněkud drzý," odpověděla mu hedvábně jemným hlasem, o kterém si byl Ailred jistý, že ho bude ve snech provázet ještě dlouho. Ze snění a i z rovnováhy ho ale vyvedla štíhlá nožka, která bez větších obtíží podkopla ty jeho. Ailred zavrávoral a překvapeně vykřikl: "Co to sakra...!" Než stačil jakkoliv jinak zareagovat, věnovala mu Nikalia další překvapení v podobě silného kopu do prsou, který ho donutil ustoupit několik kroků zpět. Málem kvůli tomu přepadl přes zábradlí balkonu.Velké okno se rychlostí blesku zavřelo na západku a za ním se zatáhly těžké rudé závěsy. Ailred tak přišel o veškerý výhled do pokoje. Zůstal stát na balkoně opřený o zábradlí a na tváři mu hrál šibalský úsměv. "Tu chci!"prohlásil odhodlaně do nočního ticha.