Dva chodci

- 4 -

Naostrov Athar, který leží v severním Sirratovém moři už přišla zima. Kdysi patřil pod narghulskou císařskou korunu. Ardereenské císařství ale padlo po dlouhých válkách s lidským královstvím Gespordarem. Takže ostrov již několik desítek let obývají lidé. Širé pláně, každé léto poseté zlatavou pšenicí, byly teď pokryté závěji. Téměř všechny cesty zavál sněhovými masami ledový vítr. Únikem před zimou byla jen malá hrstka vesnic,která na ostrově stála. V jedné takové malé osadě mezi lesy klečeli tři chasníci u nohou ženy v bílém plášti, která seděla na dřevěných bednách se zásobami. "Prosíme, na kolenou tě prosíme, bílý chodče," mluvil drobný černovlasý mladík, nemohlo mu být víc než patnáct. "Prosím, zbav nás Thirryla Dortrisa," žadonil. Žena na něj upřela ledové oči.Muži jako na povel sklopili oči k zemi, jako by z ní snad měli strach. Jejich host ale stále mlčel. Neřekla jediné slovo. Čekala na vysvětlení, proč by se o toho muže měla postarat. Viděla strach v očích toho mladíka,aby měla představu, jak špatně na tom jeho lidé jsou. Musela ale být opatrná, musela si být naprosto jistá.
"Neustále zvyšuje daně, jen aby si naplnil vlastní kapsy. Bere si peníze,úrodu i dobytek. Jestli to tak bude pokračovat, celý náš kraj vyhladoví," vysvětlil jeden ze starších mužů jejich důvody. "Přispěl každý dům ve vesnici. Tohle jsou všechny peníze, které ještě máme," řekl druhý a vztáhl k ženě ruce s měšcem. "Prosím, Chodče, pomoz nám." V chýši znovu zavládlo ticho. Ilaira si prohlédla měšec, který jí byl nabízen. Vypadal vskutku velmi lákavě. Za normálních okolností by je napínala, než by jim dala svou odpověď. Pro tentokrát si to ale odpustila, už jen kvůli vyděšeným očím toho chlapce. "Přijímám."

Po několika dnech se silný vítr uklidnil natolik, že bylo možné odhrnout cesty mezi vesnicemi. Těžko ale říci, jestli to pro jejich obyvatele bylo dobře. Využil toho Thirryl Dortris i se svou družinou a vydal se v jejím doprovodu na objížďku vesnic ve své správě s úmyslem si opět trochu přilepšit. Oblečený v bohatě zdobeném šatu s kožichem z Mirona, velké kočkovité šelmy z hor s pruhovanou načervenalou srstí, který je skutečně velmi drahý a chránil ho před chladem, se nechal nést na svém malém trůnu napříč jednou z jeho vesnic. Vedle něj jel na koni jeho pobočník,který v rukou držel seznam toho, co musí vesničané odevzdat, aby zaplatili nově navýšené daně.

Součástí Thirrylova doprovodu byl i docela neobvyklý voják. Statný černovlasý muž, který se netvářil právě nadšeně. Thirryl byl ale naopak velmi potěšen jeho přítomností. Chodci obvyklenepřijímají práci jakož to osobní stráž. Chodec se obezřetně rozhlížel okolo sebe. Nebyl si moc jistý touhle prací. Thirryl seho skutečně velmi usilovně snažil přesvědčit, že zdejší lidé jsou divocí, nebezpeční a neuznávají žádná pravidla,jen vyvolávají rozbroje. Svá tvrzení podpořil i přislíbením tučné finanční odměny, pokud ho ochrání před těmi burany,čímž mu poskytl lákavou vidinu snadno vydělaných peněz. Ale lidé, které viděl, mu nepřipadali tak nebezpeční, jak je popisoval. Byly zubožení a velká část z nich byla ráda, že vůbec zvládne ještě stát na nohou a dělat svou práci. Něco mu tu jednoduše nesedělo. Nevěřil tomu, že by se dokázali tak dobře přetvařovat.

"Shoř v pekle, Dortrisi!" ozval se najednou ulicí křik a z poza rohu vyběhl muž s rezavým mečem v rukou. Ailred pohotově zareagoval a jedinou dobře mířenou ranou ho srazil k zemi, aniž by utržil třeba jen škrábanec od starého ostří. Thirryl se tetelil blahem a nadšeně tleskal jeho zákroku, zatím co mu děkoval. Ailred stál nad mužem, ležícím v prachu na zemi. Z nějakého důvodu ho při pohledu na něj hryzalo svědomí. "Mistře Ailrede, měj slitování a ušetři ho," řekl se smíchem Thirryl a vydal se i se svou družinou dál. Ailred si podrážděně odfrkl a neochotně je následoval. "Pane," oslovil ho nejistě jeho pobočník,"myslíte, že najmout toho chodce bylo rozumné?" Thirrylse na něj otočil. "O čem to mluvíš? Byl to výborný nápad!" zvolal nadšeně. "Chodci poznají nespravedlnost,alespoň se to o nich tedy říká. Pokud pojme podezření, že ten,pro koho pracuje, nejedná čestně, bez zaváhání ho ztrestá. Vás skutečně ani trochu neznepokojuje ten vzdor, který se mu odráží v očích?" zeptal se opatrně. "Co to povídáš? Platím mu přeci dobře nebo ne? Pamatuj, že každý člověk má svou cenu, i Chodec," řekl a jeho las zněl zcela jistě. Vypadalo to, že těm slovům skutečně věřil.