Dva chodci

- 7 -

Touž ho dohonila i Mial a s hrůzou v očích sledovala ránu. "Jaký jed si použila?" zeptal se jí hned, jakmile si jí všiml."Trochu Vlčího moru," zašeptala. Ailred zavrčel a začal znovu přehrabovat obsah své brašny. Nakonec tam našel, co chtěl,i když mu to zabralo nějaký čas, který teď byl drahý. Přiložil rty k ráně a vsál do úst jed, který v ní ještě byl. Narovnal se a vyplivl. Poté si do úst vložil několik malých lístku a pořádně je požvýkal. Jakmile byly dostatečně rozmělněny,přiložil je na ránu. To bylo vše, co teď mohl dělat. Mial pozorně sledovala, co dělá. Nejdříve v tichosti, ale pak už jí to nedalo a musela se zeptat: "Ty ji opravdu miluješ?" Ailreda její otázka zaskočila nepřipraveného. Narovnal se, ale neotočil se na ni. Jednou rukou hladil Ilairu po zádech, zatím co druhou schovával zbytek listů do brašny. Nic neříkal.

Po tváři malé Mial stékaly horké slzy, když tam jen tak klečela a bezmocně sledovala, jak se ve tváři Ilairy odráží bolest,na které měl velkou zásluhu i jed z její šipky. Srdce jí svírala vina. Tiše čekala, zda jí černý chodec odpoví na otázku. Ten ale jen tiše seděl na břehu řeky a sledoval svou ruku, jak jemně přejíždí po bledé kůži a mezi prsty se mu zaplétaly bílé prameny. Ticho bylo tíživé. "Pro chodce," prolomil ho nakonec Ailred, "není nic hloupějšího než zamilovat se."Jeho hlas byl tichý a Mial se zdál až nejistý, jako by říkal pravdu, které už ale sám nevěří. Hrubá dlaň opustila Ilaiřina záda a zlehka ji pohladila po tváři.

"Propadnout lásce znamená jen problémy, za které se často platí životem,"mluvil dál. Ilaira zalapala po dechu, kterého se jí v tu chvíli nedostávalo. Bylo vidět, že každý další nádech je pro ni těžší než ten předchozí. "Někdy vlastním, jindy životemtoho, koho miluješ více než cokoliv jiného." Ailred stáhl svou ruku a otočil se celým tělem k Mial. Ta k němu vzhlédla se strachem v očích. "Měla by ses vrátit," vyzval ji."Nenechám ji tu s tebou!" odporovala. "Jdi! Nedovol,aby ti chodci zničily naděje na skutečný život... Tak jako nám dvěma," jeho hlas stále zůstával tichý a jeho pohled padl zpět na Ilairu. "Jakmile poprvé zabiješ jako chodec, přijdeš o jakoukoliv naději na normální život, na lásku nebo rodinu. Nic takového tě už v životě nečeká. Místo toho všeho ti zbude jen Kodex." Mial pozorně naslouchala jeho slovům a kdesi v hloubi duše cítila, kolik pravdy je v nich skryto. Věděla, čeho všeho se bude muset vzdát, ale tolik se chtěla Ilaiře vyrovnat,být jako ona, ukázat všem, že není jen malé bezbranné pískle,že nehleděla na následky. Zatím co Mial přemýšlela o svém životě a budoucnosti, nalil si Ailred do úst trochu vody ze své čutory, aby se následně mohl sklonit k Ilaiře a předat jí tekutinu stejně, jako to ona udělala krátce po jejich prvním setkání. Ilaira ochotně přijala, co jí bylo nabízeno.

Mial zaznamenala, že se Ailred pohnul, až když se opět narovnal do sedu, a znovu na něj zaměřila svou pozornost. Strach v jejích očích by neunikl ani obyčejnému smrtelníkovi, natož cvičenému zraku Chodce. "Umře?" zeptala se rozklepaným hlasem. Ailred se na ni zadíval a téměř nepostřehnutelně zakroutil hlavou. "Můžeš si být jistá, že ji umřít nenechám,"ujistil ji. "Proč jí teda vlastně pomáháš," položila mu další otázku, kterou, jako kdyby chtěla navázat na předchozí rozhovor. "Zachránila mi přece život. Dlužím jí to. Kdyby neskočila před tu šipku, tak už bych byl nejspíš mrtvý."Setřel prsty zelenou kaši z rány, aby ji mohl zkontrolovat a přiložit na ni novou dávku. Na-štěstí se mu podařilo zastavit krvácení. To bylo dobré znamení. Listy zahodil a nahradil je novými, poté je opatrně překryl malým bílým kapesníkem, který kdysi dávno dostal od jedné skutečně krásné zrzky. "Měla by si jít a žít svůj život." doporučil jí. Opatrně nakoukl na ránu na boku a s úlevou zjistil, že není tak vážná,jako se na první pohled zdála. "Nikam nepůjdu."odporovala mu stále mladá učednice, ale pod tvrdým pohledem Ailreda se nakonec zvedla a pomalu se rozešla směrem k městu."Postarej se o ni," řekla ještě než zmizela v lese.