Dva chodci

- 5 -

Ilaira seděla na lavičce před malým hostincem a vychutnávala si své zasloužené jídlo. Jen před několika hodinami dokončila práci v nedalekém městě Ackerworth ležícím v Olonanském průsmyku.Byla to zajímavá práce. Povětšinou si lidi, jako byla ona,najímali utiskovaní, často okrádaní poddaní proti vrchnosti, ale tentokrát šlo o něco jiného. Žena, která ji požádala o pomoc, patřila k velmi vysokým kruhům a chtěla, ať zabije jejího vlastního muže. V první chvíli se chtěla zvednout a odejít, ale pak se dala kněžna do vyprávění o tom, co její muž vlastně provádí. Znásilňování nevinných dívek, kolikrát to byly ještě děti, mučení, vraždy. Bylo to odporné. Musela s tím něco udělat, nemohla to jenom tak nechat a jít. Nechtělo se jíve městě zůstávat moc dlouho, když měla hotovo, aby neměla kvůli zabití knížete zbytečné problémy. A tak se raději vydala na cestu do údolí, po které jí velmi vyhládlo.

Tento hostinec na břehu Alvinina jezera byl jedním z mála míst, kam se Ilaira snažila pravidelně vracet. Bylo tu nádherně. Jezero leželo skryto uprostřed Synských vrchovin porostlých lesy, daleko od všeho. Představovalo tak pro ni oázu dokonalého klidu, kde mohla,alespoň na chvíli, zapomenout na všechno a všechny a nerušeně odpočívat. Opřela se o zeď stavení a s pohledem upřeným na mírně zvlněnou hladinu se napila studené vody. Slabý vítr,který vál od průsmyku, si pohrával s jejími bílými vlasy a jemně ji hladil po tváři, rozechvěl nedaleko jejího ucha velký plakát, vyvěšený na zdi hostince. Zvědavě se otočila a přečetla si ta kostrbatá písmena. Ten, kdo jej psal, s tím asi neměl moc zkušeností.

Hledá se elixír mládí a věčného života!

„Věčného života?" zašeptala překvapeně. Zvedla ruku a sevřela v ní zápěstí dívky, která v hostinci obsluhovala. "Děvče,"oslovila ji jemně, "víš o tom něco?" zeptala se jí ukázala na plakát. "No, majitel tohoto hostince už je starý a přestává na tuhle práci stačit. Jednou slyšel, jak se dva jeho zákazníci baví o tom, že král ten elixír má. Nemyslím si, že by se nám, obyčejným lidem, mohlo něco takového dostat do rukou, ale hostinský se nevzdává," vysvětlila jí dívka. Ilaira ji pustila a nechala odejít. Ještě před tím jí ale sdělila svou objednávku - trochu vína.

Ilaira se zamyslela. Elixír věčného života... Nic takového neexistuje. Ty lektvary život jen nepatrně prodlouží. Tenhle hostinec si však oblíbila již velmi dávno a mrzelo by ji, kdyby po smrti hostinského zanikl. Ale magie? Mezi bohatými teď sice koluje elixír jménem rtuť, kterému tyto účinky připisují, aleje velmi drahý a je to jenom jeden velký podvod. Stříbrná voda vyrobená pomocí alchymie, která je silně jedovatá, člověku život jistě neprodlouží. Ačkoliv byla sama člověkem, někdy se opravdu divila, kam až může sahat lidská hloupost.

"Už se dokonce našel někdo, kdo pro hostinského elixír najde,"vytrhl ji z přemýšlení hlas dívky, která jí donesla pohár s červeným vínem. "Cože?" vyhrkla, "už mu zaplatil?" zeptala se rychle. "Ne, řekl, že peníze si vezme, až to najde," zatřásla hlavou až se jí rezavé vlasy zatřepaly okolo kulatého obličeje. Ilairy se zmocnil divný pocit. "Řekl vám jméno?" vyzvídala. "Ehm...Myslím, že to bylo Eired. Nebo snad Ailed?" přemýšlela dívka. "Ailred?" navrhla Ilaira.
"Ano! To je ono!"zvolala nadšeně dívka, "Ailred, Chodec z jihu!" Ilaira si zoufale zajela rukou do vlasů, díky čemu se uvolnil ze sevření spon jeden neposedný pramen a spadl jí do tváře. No to snad není možné. Poděkovala dívce, vtiskla jí do dlaně pár mincí a najeden nádech vypila své víno. Zhluboka se nadechla a zvedla se z lavičky. Svižným krokem vykročila podél břehu jezera směrem k lesům. "Ten pitomec," mumlala si během chůze pod nosem."Musím ho zastavit. Proč nemůže nejdřív trochu přemýšlet,než něco udělá? Takhle akorát pošpiní jméno Chodců. Ani bych se nedivila, kdyby nevěděl, že rtuť je jedovatá. Je to lehkomyslný blázen. Hlupák, který..." nedokončila, protože jí na mysli najedou vyvstala vzpomínka na jeho nahé svalnaté tělo. Zarazila se a zoufale zatřásla hlavou. Proč zrovna teď myslí na takové věci? Proč se o něj vlastně vůbec stará? Jeto Jižan, ať se třeba i otráví! Ilaira si založila ruku na prsou a druhou si zakryla šedé oči. "Nemůžu ho nechat, aby mi otrávil majitele mého oblíbeného hostince," prohlásila nakonec a vydala se na cestu s jediným cílem, najít toho černovlasého blázna.