Dva chodci

-3-

Další den očekávala Nikalia návštěvu svého nápadníka. Pro radního to bude poslední návštěva, to on ale ani v nejmenším neočekával. Seděla před zrcadlem a štětečkem nanášela na svou bělostnou kůži nějakou mast. Roztírala ji velmi pečlivě po celém svém těle tak dlouho, dokud po ní nezůstaly ani památky. Oblékla si na sebe rudé šaty, které byly jedním z mnoha dárků od radního. Sepnula si vlasy zlatou sponou a namalovala si rty. Zanedlouho uslyšela na chodbě kroky, jenž zcela jistě mířily k jejímu pokoji. Dveře se se zaskřípáním otevřely a v nich stál Valyarus. „Na Tuhle chvíli jsem čekal velmi dlouho," prohlásil a vešel dovnitř. „Jako i já můj pane." Usmála se na něj líbezně.

Ve větvích toho samého stromu jako předchozí den seděl Ailred,čekajíc na vhodnou chvíli, kdy udeřit a radního se konečně zbavit. Své čekání si zkracoval přemýšlením nad tím, jak se ho jeho sokyně vlastně chystá zabít. Uškrtí ho snad ve spánku? Podřízne mu hrdlo v nestřeženém okamžiku?Zatřepal hlavou a raději se, co možná nejtišeji, přesunul zestromu na balkon a z poza rohu nahlédl nepozorovaně dovnitř, kdesi radní právě přitáhl Nikaliu do náručí a šeptal jí do ucha: „Máš tak nádhernou kůži." „Tak ji ochutnej, můj pane," vybídla ho. Valyarus se nenechal dlouho pobízet a hladově se přisál k jejímu krku. Chvíli ji chtivě líbal, ale pak se zarazil. Odstrčil ji od sebe, chytil se za krk a bolestně zachroptěl. „Jed?" vydral ze sebe nevěřícně. „Ničeho jsem přeci neochutnal!"

Ailred při tom pohledu jen zaskřípal zuby. Předběhla ho, otrávila ho.„Ale ano ochutnal, můj pane. Ochutnal jste přeci mne,"usmála se na trpícího muže Nikalia. Radní se na ni naposled podíval a už pak se jeho tělo sesunulo k zemi, kde ztěžka oddechovalo. Nikalia se narovnala a otočila hlavu směrem k oknu.„Pozdě, černý chodče," řekla se škodolibým úsměvem na rtech. Ailred se odrazil od zdi, o kterou se opíral, a vstoupil do pokoje. „Otrávila si ho," konstatoval zjevné. „Vypadá to,že si prohrál," věnovala mu vítězný pohled. Jenže poté se stalo něco, co neočekával ani jede z chodců. Jed radního nezabil hned a on, v posledním zoufalém pokusu se alespoň pomstít,vytáhl dýku z malého pouzdra na opasku a zabodl ji Nikalie do nohy těsně nad koleno. Ta vykřikla pod náhlým přívalem bolesti a klesla k zemi, protože ji zraněná noha neudržela. Valyarus neváhal a pokusil se uštědřit překvapené chodkyni poslední ránu. Tomu zabránil Ailred, který pohotově tasil svůj meč a zabodl ho radnímu do zad. Jeho tělo s hlasitým zaduněním dopadlo na dřevěnou podlahu a uvěznilo tak Nikalii zdravou nohu pod sebou.Hluk, který bezvládné tělo způsobilo, nezůstal bez povšimnutí a domem se začaly rozléhat rychlé kroky. „Byli jsme příliš hluční, měli bychom zmizet," prohlásil Ailred. „Tak jdi.Na co ještě čekáš?" vybízela ho Nikalia a snažila se vyprostit nohu z pod těžkého těla. Alired se na ni podívala, bez sebemenšího zaváhání se k ní sklonil a uvolnil jí nohu.

Seženou v náručí opustil pavilon a běžel pryč. Běžel takhle dlouho, až se konečně dostal z města. Pak se mu však podlomila kolena a on se skácel k zemi. Nikalia se za pomoci nedalekého stromu zvedla z prašné cesty, i když to pro ni bylo bolestivé. Ailred toho nebyl schopný. „Co se to sakra děje?" zeptal se překvapeně. „Jsi hlupák, to se děje," prohlásila Nikalia,„na to, že jsi chodec, nemáš žádný pud sebezáchovy."„Cože? Takhle mluvíš s každým, kdo ti zachrání život?"zeptal se Ailred, což ho stálo opravdu velké úsilí. „Pokud se teď někdo dotkne mé kůže, dostane se jed do jeho těla,"oznámila mu a Ailredovi se v tu chvíli rozsvítilo. „Máš pravdu... Asi jsem hlupák." Pro Ailreda bylo čím dál těžší dýchat. Měl pocit, jako by se mu kolem hrudi omotával ohromný hada svíral ho každou vteřinu pevněji a pevněji. Zavřel oči a pomalu se začal loučit se světem. Ani nepostřehl, že si Nikalia opatrně klekla vedle něj a naklonila se nad něj. Ale jasně ještě zaznamenal její rty na těch svých a jemně nasládlou tekutinu,kterou mu během onoho doteku předaly.

„Cosi mi to dala?" vydechl, když se od něj zase odtáhla. „Neradaněkomu něco dlužím. Zachránil si mi život. Dvakrát,"řekla a přivázala mu jednu ruku ke kmenu blízkého stromu. „Zatu první záchranu si dostal protijed," zapředla a rozvázalapás, který jí stahoval okolo boků. Ailredovo obočí vylétlovzhůru, když si stáhla šaty z ramen a nechala je dopadnout doměkké trávy. Odhalila tak jeho zraku své tělo v celé kráse.Nezbylo už nic, co by před ním něco skrývalo. Mohl neskrytěobdivovat každou milimetr její alabatsrové kůže. „A za tendruhý..." nechala svá slova vyznít do ztracena a posadila seobkročmo na jeho boky. Alred nebyl schopný jakéhokoliv pohybu.„Cože..?" Nikalia ho chytila za vlasy, přitáhla si ho ksobě a jeho rty nekompromisně uvěznila v dravém polibku. Běhemtéto činosti, která se chodci velmi zamlouvala, mu začalarozvazovat tkanice na kalhotech. Ailred sjel volnou rukou po jemnékůži až do jejího klína. Vyloudil tak Nikaliin slastný sten.Chodkyně mu věnovala vyčítavý pohled. „Ty jsi opravduneuvěřitelný. A to můj jed ještě ani nestihl odeznít,"okomentovala to, co našla pod látkou kalhot. „Co takhle mi ukázati další přednosti toho tvého ostrého jazyka? Zajímalo by mě,jestli je skutečně tak hbitý," ušklíbl se. Nikalia ho rukoupohladila po celé jeho délce a sladce zašvitořila: „Nač tozbytečně protahovat?" Oba hlasitě zasténali, když dosedla najeho ztopořený úd. Ailred pevně sevřel ve volné ruce její bok,zatím co ona zatínala nehty do jeho hrudi. 

 „Hej!Vstávej." Ailreda ráno probudil známý nebo možná spíšepovědomý hlas a tupá rána do hlavy. Když se mu podařilo otevřítospalé oči, uviděl nad sebou stát Nikaliu. Bílé vlasy mělastažené dozadu dvěma sponami a na sobě namísto lehkých šatůbílý oděv typický pro chodce ze severu a černý korzet, bílétěsné kalhoty a vysoké boty z černé kůže. U pasu měla meč ana zádech toulec se šípy a luk ze světlého dřeva. „Odcházím,"oznámila mu chladně. „Hm, pořád tak sexy," prohlásilAilred a mlsně si olízl rty. „Pitomče," počasovala ho aodvrátila se od něj s úmyslem konečně jít svou vlastní cestou.„Jak chladné. Po tom, co jsme spolu strávili noc?" zašklebilse. „Jmenuju Ailred. Nezapomeň." Mrkl na ni. "Proč bychsi měla pamatovat něco, co mi nikdy k ničemu nebude?" zeptalase. „Studená jako led," poznamenal jen tak mimochodem. „HejNikalio! Opravdu to bylo poprvé?" Nikalia se zastavila azaraženě zůstala stát. Jak na to probůh přišel?! S naštvanýmvýrazem se tváři se na něj odtočila a štěkla na něj:„Nejmenuju se Nikalia! Jsem Ilaira." Nasadila si na hlavu kápiotočila se a zmizela v lese. Ailred se musel ušklíbnout. Dostal cochtěl. Byl si jistý, že tohle rozhodně nebylo naposledy, co sepotkali.