Dva chodci

-2-

Následující den se sluneční kotouč vyhoupl na oblohu bez jediného mráčku. Ailred strávil noc v hostinci, kde předchozí den obědval a nyní,když už slunce bylo vysoko, vyčkával na větvích statného dubu v zahradě pavilonu, až přijde jeho cíl opět navštívit svou oblíbenkyni. Nemusel čekat moc dlouho, vlastně nečekal téměř vůbec. Radní už od ranních hodin slepě tancoval okolo Nikalii,zahrnoval ji početnými lichotkami, oplzlými návrhy a vyznával jí svou nehynoucí lásku. Přinesl jí dokonce i dárek – nádherný zlatý náhrdelník s velkým modrým kamenem. Samo-zřejmě ho okamžitě zapnul okolo jejího krku. Nikalia se zdála být velmi potěšená jeho pozorností. Přeci jen to byla žena, které se ona pozornost a drahé dárky velmi zamlouvaly. Stydlivě se červena a odvracela pohled, zatím co radnímu děkovala za nádherný dar,kterým ji poctil. Ailred se musel ušklíbnout. Tato Nikalia byla úplně jiná než ta, kterou měl tu čest poznat minulou noc, a přesto to byla jedna a tatáž osoba. Dokonalá herečka, přeci jen to měla v popisu práce. „Nikalio, má drahá," oslovil kurtizánu radní, „kdy už mi konečně dovolíš se tě dotknout?Chodím za tebou již více jak měsíc." Ailred zpozorněl.Nečekal, že Nikalia s radním ještě neulehla. Bylo to podivné u žen, jak je ona. O to zajímavější byla skutečnost, že za ní tak dlouho běhá. Na přemýšlení o takových věcech ale neměl čas. Odvrátil pohled od okna, za kterým radní laškoval s Nikaliou, a rozhlédl se po zahradě pavilonu. Měl pravdu, když se domníval, že do pokoje vojáci nepůjdou, ale i tak stál, kamkoliv se podíval, přinejmenším jeden, který měl radního chránit.Ten chlap opravdu téměř nikam nešel sám. Otočil svůj pohled zpět k oknu. „No tak, Nikalio, věř mi. Ty řeči, co se o mě povídají, nejsou pravda. Jsou to jen sprosté pomluvy těch, kteřími závidí mé úspěchy. Sama dobře víš, že jsem jemný a laskavý muž," prohlásil radní a chytil ženu za paži.Přitáhl si ji k sobě a z blízka se jí zahleděl do ledových očí. „Ale..." Tehdy i Ailred zpozorněl, tohle se mu tedy nezamlouvalo. „...láska občas dělá z mužů hlupáky. Někdy je donutí i zabít ženu, po které touží, jen aby ji neměl nikdo jiný, než on sám," zavrčel jí do vyděšené tváře. V tu chvíli se Ailred na stromě přesunul tak, aby mohl kdykoliv přeskočit z jeho větví na římsu okna a zabránit tak tomu odpornému bastardovi jakkoliv jeho krásce ublížit.

Bere si vše, co chce, a co nemůže mít, to si vezme násilím. „Kolik žen už tak přišlo o život? Co když bude Nikalia další?"prolétlo Ailredovou myslí. Sám byl překvapen, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly. Teď přeci neměl čas na to řešit osud nějaké kurtizány, měl tu práci! Najednou ho ale zarazilo to, co viděl. Po bělostné tváři začaly stékat horké slzy a ta, které patřily, se vystrašeně roztřásla. Reakce očividně překvapila nejen Chodce, ale i radního, protože okamžitě povolil svůj stisk„Prosím,nedívejte se na mě tak hrozivě, můj pane. Děsíte mě," vzlykla Nikalia a vytrhla se radnímu. Ruce okamžitě vztáhla ke své uplakané tváři a několik slz se tak vsáklo do dlouhého rukávu žlutých šatů. „Je pro mě těžké vám to přiznat, ale jsem ještě stále panna a tohle všechno je pro mě tak nové. Nevím, co dělat." Tohle prohlášení překvapilo oba muže, kteří ho vyslechli, ještě více. Panna? Ailred se neubránil vzteklému zavrčení. To opravdu dostane její nevinnost ten starý prasák?! Radní se naopak zatvářil velmi potěšeně. „Prosím,odpusť mi, byl jsem bezohledný. Nemusíš mít strach, neublížím ti a všemu tě naučím," zapředl. Něžně si přitiskl Nikaliu na svou hruď a nechal ji se vyplakat,zatím co Ailred ve větvích dubu přímo pěnil zlostí.

Večer,když se Nikalia opět chystala do postele, se ozvalo tiché cvaknutí západky na okně, které se vzápětí otevřelo. Nikalia se otočila za zvukem. Hleděla do tváře muže, který ji navštívil i předchozí noc. „Ty tohle opravdu chceš?" zeptal se Ailred a jeho hlas zněl poněkud podrážděně. „Věděla jsem, že přijdeš," řekla, aniž by se obtěžovala odpovědět na jeho otázku. „Víš přece, co je zač. Nemůžeš být šťastná jako jeho hračka, budeš jen další z mnoha." Nikalia poslouchala jeho slova, zatím co odvrátila pohled a vykročila ke svému velkému zrcadlu. Když se do něj zadívala, viděla dokonale tvář jejího návštěvníka, stejně tak jako on tu její. „Ty si se vzdala," prohlásil Ailred po krátké odmlce a přešel rázným krokem místností. „Je to proto, že víš, že mu nemůžeš uniknout?" zeptal se a otočil si ji tváří k sobě. Jediným pohybem přitlačil drobnou ženu ke stěně a zahleděl se jí do očí. „Když ho zabiju, budeš moje?" položil jí zajímavou otázku. „Proč by si to měl chtít?" zeptala se na oplátku ona jeho. „Nemůžu dovolit, aby si dala svůj nejcennější poklad takovému zmetkovi. Strašně žárlím," řekl a ještě více přiblížil tvou tvář k její. „O tom nemluvím. Myslím,proč by si ho chtěl zabíjet?" „Co když ti řeknu, že jen kvůli tobě?" zašeptal a zcela zničil mezeru mezi nimi a políbil ji.

„Lháři,"ozvalo se, jakmile se od jejích sladkých rtů zase odtáhl. Ailred nestačil nic namítnout jen uskočit před ostřím dýky, kterou Nikalia tasila, kdo ví odkud. Na nic nečekal a tasil svůj meč.Povedlo se mu to dostatečně rychle na to, aby vykryl další zákeřný útok. „Nevím, kdo tě najal, ale plánuješ vraždu a přitom se snažíš svést děvku?" vyštěkla na něj Nikalia a Ailredovi začalo docházet, že nejspíš nebude tou, za kterou se vydává. „Kdo jsi?" „Dej od radního ty svoje špinavý pracky pryč, jižane! On je moje oběť!" vmetla mu do tváře a vystrčila ho z okna. Ailredovy zkušenosti mu umožnily přistát bezpečně na měkké trávě pod oknem, tak aby se mu nic nestalo.Jeho pád ale nebyl nejtišší a v domě začalo být nepřiměřeně živo, tak se raději rychle vzdálil. Když přelézal, všiml si,že ho Nikalia z okna svého pokoje sleduje chladným pohledem.Věděl, že si na ni bude muset dát velký pozor.

Ailred naštvaně bouchl dveřmi svého pokoje v hostinci. Odhodil meč na malý stůl a sebou praštil do rozvrzané postele, která pod tíhou jeho těla zanaříkala. „Věděla, že jsem chodec a řekla mi Jižane... Takže si Valyarusovu smrt objednal ještě někdo jiný,"přemýšlel nahlas. „Do Háje, tomu se říká štěstí, teď ještě abych se pral o svou kořist," prskal. „Zase tak snadno se svého cíle nevzdám."