Dva chodci

- 10 -

Daleko na severu, tam kde se noc počítá na měsíce, se kdysi dávno rozkládala mocná říše. Její sláva je však nyní zaváta bílým sněhem. V zemi nebetyčných, do dlouhých mlh zahalených vrcholků hor, pradávných svědků vlády dračích císařů, panují už několik desetiletí králové Gespordaru, potomci Malika dobyvatele.Nikdo z nich se sem ale neodváží. Jen hrstka lidí se sem pravidelně vrací. Ti, jenž bojují proti bezpráví zahalení v bílém plášti. Ani ti se však nevydávali tak daleko. Ilairu zastihl chladný severní vítr u malého ohniště, které si založila na místě, kam se odvážili jen skutečně nebojácní.Časy, kdy město, v jehož ruinách dnes nocovala, bylo nazýváno perlou severu, už dávno zmizely. Věže estollenského paláce se ale stále tyčily nad vodopády a pozorně střežily celé údolí.Chodkyně se na pár dnů zabydlela v jeho zdech.

Seděla na staré rozvrzané lenošce, která se mohla pyšnit tím, že na ní odpočívala nejmocnější žena v celé historii Elroanu. Seděla tam u ohně, jenž si rozdělala ve starém krbu, a přímo před ní na stěně visel portrét poslední ardereenské císařovny a její rodiny. Byl to zvláštní pocit, ale Ilaira měla ráda taková místa. Místa s příběhem. Gespordarský národ oslavuje den dobytí Estollenu jako svůj největší úspěch, ale ona to tak neviděla. Považovala to za přinejmenším barbarské. Byla tak mladá a krásná. Měla malého syna a celý život před sebou, ale král Malik jí to prostě vzal. Všechno ukončil. Zničil její rodinu, zemi i životy všech jejích obyvatel. Nechápala to.Stejně, jako část gespordarského lidu, se za tuto historii styděla. Čas od času měla takové zvláštní nutkání, které ji nabádalo k tomu sem přijít. A ona mu naslouchala. Vždy, když mohla, tak sem přišla a jen tak seděla u ohně a představovala si, jak to tu asi vypadalo, když tu ještě žili narghulové a všechny ty pověsti o „zlatém městě" byly skutečností.Postupem času se z toho stal její malý každoroční rituál.Tento pokoj, obraz, oheň a kniha, kterou i teď svírala v rukou.Pořád dokola si četla ta slova v ní napsaná. Obzvláště jednu z povídek na jejích stranách.

Každá duše se na sklonku svého života ocitne na rozcestí, na němž stojí velká bílá brána. Jakmile jí projdou, pohlédnou do tváře věčné černočerné tmy, která se za ní skrývá. Je to brána smrti. Tu bránu střeží dva duchové. Jeden černý, druhý bílý,každý střeží jednu její stranu. Jsou to průvodci mrtvých na jejich poslední cestě. Každý den tam přijíždí velký černý kočár, tažený dvěma páry mrtvých koní. Předá bílému duchovi duše těch, kteří ten den zemřeli, a zase odjede. Tehdy s hlasitým skřípáním otevře černý duch bránu a převezme si je, aby jim mohl dopřát věčného klidu v nekonečné temnotě. V říši mrtvých jsou duše očištěny od všech jejich hříchů. Pokaždé se brána otevře jen na krátký okamžik. Jen během té chvíle se mohou duchové vidět a být spolu.

Jeto milostný příběh starý snad jako Elroan sám. Byli si tak blízko a přesto tak daleko. I přes bolest, kterou jim to způsobovalo, oba toužili po tom, aby se mohli dotýkat. I když si tolik přáli, být jednou bytostí, nikdy však nemohou být skutečně spolu.

Ilaiře ten příběh tolik připomínal ji samotnou a Ailreda. I když oni mohou být alespoň jednou za čas spolu, stále jsou jako dvě strany jedné mince. Černý a bílý chodec, jako by každý z nich stál na jiné strany oné věčné brány. Asi to bylo hloupé a pošetilé, takhle se srovnávat s postavami z pohádek, ale ona tomu nedokázala zabránit. Jejich tajné schůzky v lesích, náhodná střetnutí při práci, večery v lázních pod falešnými jmény.Všechno to bylo krásné, divoké, živočišné, nikdy ale nemohli být skutečně spolu.

Raději knihu zavřela a odložil vedle sebe na polo-rozpadlé polstrování.Natáhla se ke své brašně, ze které vytáhla do světla ohně nemalou ne velkou láhev ze zeleného skla. Otevřela ji a napila se červeného vína, které se v ní ukrývalo. Vstala z lenošky a přešla ke krbu. Vzhlédla znovu k portrétu. Vždy obdivovala narghulské umění. Bylo tak,... jiné. Celé takové rozevláté,plné barev, kruhů a květin. Bylo to kouzelné. Bělovlasá žena se zlatou korunou na hlavě seděla právě na té lenošce, z níž zrovna vstala, a na klíně měla posazeného malého, roztomilého chlapečka se stejně bílými vlásky a modrýma očima.. Shlížela na něj a zamilovaně se při tom usmívala. Na milém, láskyplném vzhledu jí neubíraly ani dlouhé, drápy připomínající, bílé nehty a ty neuvěřitelné zlaté oči. Za ní stál vysoký černovlasý muž. Byl to elf, to věděla, nejen z historických knih, ale elf se přeci jen dal poznat na první pohled. Měl ve tváři stejný výraz jako jeho choť. Okolo byly všemožné kruhové a rostlinné vzory a plno květin. Poslední císařská rodina nejbohatší země Elroanu, Spojeného království Lithionu.

Císařovna Naliana XIII., o jejíž kráse se psaly celé romány, císař Elreth I., chrabrý válečník, který pro svou lásku šel až do samotného pekla, a jejich syn Ellarian, malý ztracený princ. Bylo to už sto padesát let, i tak si ale Ilaira pohrávala s myšlenkou,že by ten chlapec mohl ještě žít. A proč by také nemohl? Byl napůl elf a napůl narghul. Elfové byli nesmrtelní a narghulové běžně žili až dvě stě padesát let. Už to nebude dítě, ale mrtvý být také nemusel.

Mimoděk se usmála a napila se vína. Odvrátila pohled. Namísto toho, aby se vrátila zpět na ještě docela pohodnou lenošku, však vykročila k velkému oknu. Již dlouho tudy světlo do pokoje neprocházelo barevnou vytráží. Ta teď ležela na mramorové podlaze v podobě velkého počtu různě velkých střepů. Na některých z nich byl ještě vidět motiv, který je zdobil. Jen v pravém horním rohu ještě zůstalo několik zelených lístků a malých modrých květů, které světu ukazovaly někdejší krásu mistrovské práce sklářů. Prošla skrze něj až na dlouhou terasu, odkud měla dokonalý výhled na celé město, nebo alespoň to co z něj zbylo. Postavila láhev na zábradlí a zadívala se do  hvězd, mezi kterými se právě proháněl hvězdný vítr. Nádherná barevná světelná řeka se táhla napříč oblohou. Jako malé jí její mistr vyprávěl, že to jsou duše narghulů, kteří padli během všech válek s lidmi a kterým se tolik stýská po jejich domově, že se sem stále vrací. Tehdy to považovala za pěkný příběh, teď jí to připadalo docela děsivé. Kolik jich asi muselo zemřít, aby mohla vzniknout tak dlouhá řeka jasného světla?