Dva chodci

- 8 -

Z korun staletých dubů, jenž se tyčily nad západním břehem řeky Theasy na hranici království lesních elfů Mallumu a lidské země Tennimeru, vzlétlo početné hejno vrabců. Byli součástí největšího lesa Elroanu – Noilanu. Uprostřed onoho hvozdu nedaleko řeky se na pár dnů zastavili dva Chodci, kteří se po dlouhých měsících osamělého putování po Elroanu opět setkali.

Černý Chodec z jihu zde našel Ilairu před třemi dny a byl velmi potěšen tím, co tehdy viděl. Procházel tudy zrovna ve chvíli, kdy se Chodkyně rozhodla, že si po dlouhé cestě v parném letním dni dopřeje příjemnou a osvěžující koupel ve vlnách Theasy. Její bok už se zřejmě zcela zahodil, ani jizva mu nezůstala. Když ji tak Ailred pozoroval, jak postupně odkládá jednu vrstvu oblečení za druhou a následně vstupuje do pomalého proudu, neodolal a sám svlékl své oblečení. Aniž by si ho Ilaira všimla, ponořil se do vody a přiblížil se k ní. Zezadu ji objal, čímž z ní vyloudil překvapené vyjeknutí. Ilaira se po něm ohnala v mylném domnění, že se jedná o nějakého strosťáka z nedaleké lidské vesnice. Stihla zastavit svou ruku ještě než dopadla na Ailredovu tvář. Dívala se na něj a neříkala nic. Nevěděla, co by měla říct. Nečekala, že by se tu mohl objevit, a tak jen stála ve vodě, dívala se do jeho tváře a nechala ho, ať dělá, co sám uzná za vhodné.

Ailred se musel ušklíbnout nad její reakcí na jeho přítomnost. Upřímně očekával, že mu vmete do tváře něco ve stylu, že ho cítila už od cesty nebo že dusot jeho velkých nohou nejde přeslechnout,takže ho její překvapení velmi pobavilo. „Snad jsem tě nevyděsil," neodpustil si rýpavou poznámku, která pomohla ženě ujasnit si situaci. Chodec svých slov vzápětí litoval. Ilaira sena něj falešně usmála. Už tehdy Ailred věděl, že něco chystá. Chytila ho rukama kolem krku tak, že to vypadalo, že se ho chystá políbit, to však neudělala. Namísto toho pevně sevřela jeho vlasy a škubla jeho hlavou směrem k vodní hladině, pod kterou ji následně nekompromisně ponořila. Jakmile se chodacova hlava ocitla pod vodou, musela se škodolibě usmát. Chvíli ho trápila nedostatkem kyslíku, než ho nakonec opět pustila. Když Ailred opět popadl dech, uviděl před sebou usměvavou tvář,která mu tolik měsíců chyběla. Opět si jí přitáhl k sobě a konečně ji pořádně políbil.

Oba chodci se společně utábořili na břehu řeky. Měli za sebou úspěšně odvedenou práci, takže měli ve svých měšcích dostatek zlatých, aby si mohli dovolit ztratit se na pár dnů z dohledu všech. Kromě krocení svého libida, trávili společný čas i tím, co oba velmi bavilo asi nejvíce a současně je to i živilo, bojem. Byli v této činnosti zběhlí a schopní,představovali tedy pro toho druhého perfektního protivníka pro trénink.

Když trávili v lese třetí den, stalo se při jednom z jejich ranních soubojů s meči něco, co ani jeden z nich nečekal. Vše přitom začalo naprosto nevinně. Jejich meče do sebe narážely a řinkot čepelí se nesl lesem. Ale poté, když Ailred takticky ustoupil,aby se vyhnul dobře mířenému výpadu, ucítil okolo kotníku podivný tlak. Než na něj stačil nějak zareagovat, visel za jednu nohu na konopném laně, přivázaném k větvi vysoké olše a jeho meč se válel v suchém listí asi šest stop pod ním. Ilaira něco takového čekala asi stejně tak jako on, ale na rozdíl od jižana,který sebou na laně škubal jako ryba na háčku, která se snažila vybojovat si návrat do zvlněných vod, propukla v hlasitý smích.„Co se směješ jak pošahaný jelen? Pomoz mi dolů," obořil sena ni Ailred. Ilaira se přestala smát nahlas, ale úsměv její tvář neopouštěl. I přes to se ale nahodila uražený výraz.„Proč bych to dělala? Vždyť jsem jenom pošahaný jelen,"pronesla kousavě, než se znovu začala smát. Ailred se zatvářil ublíženě a založil si ruce na hrudi. Tato póza vypadala skutečně komicky, když přitom visel hlavou dolů, což Ilairu pochopitelně pobavilo ještě více.