•Love you Evans, love you too Potter•

•Hurá do Bradavic•

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Dnes byl den D. Poslední první den na nádraží King's Cross. Dívala jsem se do stropu a přihlouple se usmívala. Ne proto, že bych se na ten onen den D tak tešila. Těšila jsem na něco jiného. Lepšího. Svého vyvoleného. Ano, na Jamese Pottera. Ještě před rokem touhle dobou bych div ne brečela, že musím strávit další rok s tím střapatým pakem. A tohle střapaté pako je teď můj kluk. Skutečně. Můj kluk...

Z postele jsem vykročila pravou nohou a zamířila do koupelny. Hned jsem vlezla do sprchového koutu, kde jsem na sebe nechala téct proud studené vody abych se trochu probrala. V hluku tekoucí vody jsem slyšela mamku volat, ať si pospíším. Vylezla jsem ze sprchy a osušila se. Poté jsem se namazala svým oblíbeným vanilkovým krémem a rozčesala své krásné dlouhé zrzavé vlasy. Díky této ohnivé koruně jsem byla nepřehlédnutelná a odlišná od všech ostatních dívek.

Vlasy jsem svázala do vysokého uzlu a nanesla tenkou vrstvu řasenky. Nikdy jsem se nějak extra nelíčila. Oči jsem měla výrazné od přírody, takže tuny makeupu v mém případě nebyly potřeba. Na sebe jsem si vzala obyčejné černé legíny a červené tílko se zlatonkou. Ano, byl to dárek od Jamese, nejlepšího famfrpálového chytače v Bradavicích. Bože, já ho tak zbožňuju! Zadívala jsem se na náhrdelník pověšený na hraně zrcadla. Byl to náhrdelník, který nám věnoval Brumbál po uvedení do funkce primuse a primusky. Vzala jsem ho do ruky a jemně přejížděla bříšky prstů. Byl tak krásný. Znak Bradavic, ve prostřed naše jména. Brumbál nebyl jediný, kdo nám s Jamesem fandil. Měli jsme v Bradavicích spousty obdivovatel, nejen z Nebelvíru.

,,Lily, pospěš si, nebo nestihneme vlak!" zavrčela mamka.

Nerada se zpozdila i o minutu, takže jsme s tátou měli vždy co dělat. Petunie už s námi nebydlí. Odstěhovala se k svému vyvolenému Vernonovi Dursleymu. Byl to tlustý slizký chlapík s podbradkem jako celá Británie. Nelíbil se mi ani v nejmenším, proto jsem se vždy smála, když Petunie ve snaze setřít mě říkala ,,Tak hlavně nezáviď, že mám kluka a ty ne!". Dodnes se tomu od srdce ráda zasměji.

Sešla jsem dolů do kuchyně, která vonělo po čerstvých máslových houskách. Sedla jsem si ke stolu a mamka mě hnedka obsloužila. Chtěla si to ještě užít, než odjedu do Bradavic. Mamka bylo to nejlepší v mém životě, samozřejmě i táta, ale mamce jsem mohla říct prostě všechno. Bavily jsme se spolu od kluků až po knihy, módu.

,,Snad si poslední rok užiješ." řekla mamka a políbila mě jemně do vlasů.

Tohle mi vždy vykouzlilo úsměv na tváři.

,,Budu vám psát každý týden, nebojte." zašeptala jsem a měla jsem co dělat, abych udžela slzy, které se mi draly do očí.

Po snídani jsem se vrátila zpět do pokoje, kde jsem si zabalila příručák. Hůlku, mudlovské sluchátka s mp3, ranní vydání denního věštce. Samozřejmě kosmetickou taštičku se vším potřebným. Vlhčené ubrousky, jahodový lesk na rty, který James tak miloval, a dalšími věcmi potřebné na cestu. Úplně na spodu ležela krabička se vzkazem. Nevěděla jsem, co to je, jelikož to bylo zabalené. Vzala jsem krabičku do ruky a chvíli si s ní pohrávala. Zvědavost mi však nedala a tak jsem začala pomalu rozbalovat papír. Když jsem spatřila obsah krabičky, neudržela jsem slzy. V krabičce se leskl stříbrný náramek a na něm bylo vyryté písmeno J. Byl překrásný. Chvíli jsem si ho ještě prohlížela a poté ho připevnila na ruku.

Když jsem se konečně dobalila, mohli jsme vyrazit. Když jsem dojeli na nádraží, všude bylo plno mudlů. Buď si četli, nebo něco řešili se strojvedoucími. Nikdy jsem nepochopila, že si nevšimli, jak běžíme proti zdi a najednou jsme někde jinde. Buď jsou slepí, nebo Brumbál opět ukázal své skvělé kouzelnické schopnosti.