Já jsem slavná,on je slavný[Marcus&Martinus] *DOKONČENO*

Epilog

,,Co je to za překvapení?" snažila jsem se z Marcuse dostat, zatímco on mě poslepu vedl neznámým prostředím.

,,Ty jsi opravdu nedočkavá, že?" promluvil a konečně mi sundal z očí šátek.

,,Všechno nejlepší!" zařvali všichni a vypískly trubičkami.

,,Propána," vypískla jsem.

,,Snad sis nemyslela, že bychom zapoměli na tvoje sedmnácté narozeniny," objala mě Jessie.

Pořád nemůžu uvěřit, že už je mi sedmnáct. Vždyť to je nedávno, co jsem se radovala z občanky a teď mi chybí už jen rok do plnoletosti.

,,Jste úžasní!" usmála jsem se a neměla jsem daleko k slzám.

,,Ale notak," objala mě tentokrát Alison. ,,To jsme až tak hrozný?"

,,Ne, jste doslova perfektní," objala jsem se i s Tinusem.

,,A co já? Zasloužím si nějakou tu pusu?" otočil si mě tentokrát k sobě Marcus.

Usmála jsem se a dlouze ho políbila. Za nedlouho to bude rok, co jsem se s ním dala zase dohromady a musím zaklepat na dřevo, že nám to klepe snad lépe, než před naším rozchodem.

,,Miluji tě," usmál se na mě.

,,Já tebe taky," odpověděla jsem mu a přitulila se k němu, jak nejlépe to šlo.

Podívala jsem se na ostatní v místnosti. Alison stála přímo naproti mě a silně se smála. Martinus držel Jessie za pas a ona si objetí užívala, stejně jako já. Mám ty nejlepší přátele a nejvíc top kluka.