Smyšlený příběh inspirovaný seriálem The 100.
Azgeda otrávila matku Clarke a ta se vydá hledat lék. Potká se s Lexou a už nikdy na ni nezapomene.
Vyprávěno z pohledu Clarke, Lexy a dalších.
Pro všechny Clexa a Bellarke shipers.
Poté co Azgeda otrávila moji mámu Abby, jsem měla nepředstavitelný vztek na pozemšťany. Byla jsem u ní celý den a celou noc. Nechtěla jsem ji opustit ani na minutu. Měla jsem alespoň malou naději, když mě Lincoln přesvědčil, že lék najde. Ráno se celou archou nesla mrazivá zima, která mě probudila. První myšlenka při probuzení patřila Lincolnovi a léku. Byla jsem zkontrolovat Lincolnův pokoj. Nenašla jsem ho. Musela jsem se jít provětrat. Pověřila jsem pár lidí z Arcadie, aby dohlíželi na Abby. Cestou ven jsem si vzala nějaký nůž. Najednou mě zastavil Bellamy. „Kampak si to kráčíš?" zeptal se. Ignorovala jsem ho a šla dál. Po chvilce rozmýšlení se za mnou rozběhl a chytil mě za ruku. „Stalo se něco s Abby?".
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podívala jsem se mu do očí a zamumlala jsem: „Abby je v pohodě já-já se jdu jenom projít.". Koukal na mě, jako kdyby ho něco bolelo. Tolik lítosti v jeho pohledu. Otočila jsem se a šla do lesa.
Pomalu jsem si lehla a vypnula všechny myšlenky. Chvíli nato jsem uslyšela prásknutí větví. Zběsile jsem se začala rozhlížet a když se nic nedělo, rozhodla jsem se jít zpátky. Vracela jsem se do Arcadie a v dálce viděla, jak se ke mě řítí Octavie. Nevypadala, že by pro mě měla nějaké dobré zprávy. „Lincoln s tebou chce mluvit v tvém pokoji." hned co to dořekla jsem se rozběhla. Doběhla jsem se do pokoje s naléhavým pohledem, který přistál na Lincolovi. „Nemůžu nic dělat bratři mi už nevěří a v ničem mi nepomůžou.". „Sakra!" zařvala jsem a moje tělo se spustilo na podlahu. Lincoln pochopil, že chci být sama a s letmým pohlazením na rameni odešel. Cítila jsem, jak mi teplé slzy smývají špínu z obličeje.„Sakra!" řekla jsem si a rychlým pohybem jsem se zvedla a šla za Abby. Přisedla jsem si k ní a začala ji hladit po tváři. Zašeptala jsem si: „Musím něco udělat, nemůžu ji tu nechat jen tak umřít, kde najít lék?". Z ničeho nic se ozval Bellamy a odpověděl za mě: „Řekl bych, Polis.". Sjížděla jsem ho pohledem a řekla: „Možná máš pravdu.". Udiveně se na mě podíval a dodal: „Chápu, chceš tam jet sama, ale to ti nedovolím!". „Nikdo mi v tom nezabrání!" zakřičela jsem a se slzami v očích jsem ho začala mlátit do hrudi. Bellamy mě pomalu sevřel v náručí a nechal mě, abych se do něj vymlátila.
Zpomalovala jsem a po chvilce ho objala také. „Pomůžu ti, pojedu s tebou." důrazně řekl Bellamy a pomalu mě uložil na pohovku naproti lužku Abby. Nic jsem neřekla a uložila se k odpočinku. Ještě v noci jsem za ním přišla s poděkováním a domluvila jsem se sním na ranní cestu do Polis. Řekla jsem mu mylné informace, moc dobře jsem věděla, že se mnou nemůže jet. Připravila jsem si věci na ráno a šla za Abby. Lehla jsem si naproti na pohovku a usnula.
